Tak mám po pánské návštěvě. No i když pánská... Dva dny mi v koupelně na mé již už tak přecpané poličce přebýval jeden luxusní krém (nebudu dělat reklamu) na obličej a sprej na vlasy navíc. Zbylé náčiníčko měl Martin pěkně sbalené v kosmetické taštičce a představte si, že přijel ke mě na tu jednu noc i s fénem. Nicméně mu to seklo jako vždy. Dokonce i se sklenicí piva v ruce. Vlastně ho vypil celkem dost. Na jeho poměry přijel také dost brzy, takže mě načapal ještě v negližé. Má strašný zvyk - nesnídat. To by ho měl někdo naučit. Není to zdravé. Donutila jsem ho aspoň sníst oběd, vypít pifko a vyrazili jsme směr město. Někomu to na kole šlapalo rychleji , někomu pomaleji:))) Jen jsem poslouchala celou cestu kecičky, že jsme měli jet busem či tramkou, což jsem ignorovala. Za ten víkend mi pořád v hlavě zvoní slovíčko "důstojnost". Jezdím jak blázen, tedy nedůstojně. Piji moc piva, chovám se nedůstojně:))) Atd.atd. Také jsme se dohadovali, kde je Amstelveen. Jo a prý jezdím do centra oklikami. Dověděla jsem se o sobě toho hodně:) A jelikož Cobra muzeum bylo daleko, jeli jsme směr Anne Frank huis na Prinsengracht 267. Tak jsem asi pět minut zamykala kola a když jsme došli před muzeum, Martin mi řekl, že nebude v žádném případě čekat tu obrovskou frontu. Takže jsme se opět obrátili a šli nakupovat.
Po cestě na Dam jsme potkali spoustu lidí s kyticemi tulipánů. Přišlo mi to podezřelé... Čím jsme byli blíž centru, tím jich bylo víc. Někteří nesli tulipány ještě s cibulkama, což jsem v životě neviděla. Na Damu došlo konečně k rozuzlení. Konal se totiž Tulipánový den jako předzvěst jara a zároveň propagace Nizozemí. Na náměstí bylo přes 200.000 tulipánů všech možných barev. Co na ten nápad říct. Prostě další neuvěřitelný zážitek a skvělá atmosféra. Každý si zadarmo mohl vybrat květinu podle svého přání. Lidé chodili a vybírali si barvy, které chtěli. Někteří si pak oddělili tulipány od cibulek a dostali celofán, v kterém si je odnesli domů. Martin mé nadšení nesdílel a znuděně mi odhlásil, že jde do River Islandu a že mě za čtvrt hodiny vyzvedne. Čekala jsem na něj s kyticí asi dvacet minut a všude ho vyhlížela, aby mě vyfotil, jenomže on pořád nakupoval... Málem jsem umrzla. Po nákupu jsme se vrátili směr muzeum a donutila jsem ho vystát historicky nejmenší frontu u Anne Frank huis, co jsem kdy v životě viděla. Po muzeu na mě Martin zkoušel, jak je hrozně unavený. Asi myslel, že mu projde myšlenka, jet do gay baru tramkou bez kola. Na Leidseplein jsme vyzvedli Ivana a donutili ho jít s náma.
Nejdříve se cukal, že nemá gay bary rád. Vyprávěl nám o jednom v Paříži. Ale byl v nějakým hodně ujetým. Prý tam byli kluci téměř nazí a ve zvláštních oblečcích (což jsem bohužel nezažila na vlastní kůži). My samozřejmě vyrazili do seriózních gay klubů ve slavné Reguliersbreestraat, takže hned v prvním, v Taboo, pookřál a překvapeně říkal, že to vlastně není nic strašného:) Kluky mi pořád očumovali takový starší pánové, nicméně měli smůlu, neboť byli hodní a nenechali se nikým balit. V dalším baru, Soho, měli již dokonce pivo, no pivo, Heinekena a hemžilo se to tam tolika klukama, že to ani nebylo možný. Měli tam dokonce skleněnou krychli, ve který seděli jen kuřáci a ostatní na ně viděli. Postřehla jsem, že se gayové sami často pozorují v zrcadlech, kterým tam bylo hojně. Zahlédla jsem jednoho týpka v síťovaném tílku a kožených kalhotech, co vážil asi metrák. Úplně jak z baru Modrá ústřice z 80. let.
Ivan nechtěl pít, jenže Česko-Slovenská dvojka se ho zmocnila a měl smůlu. Když jsme ho vedli na tramvaj, pořád říkal, jak se opil a byl děsně roztomiloučký. Nastoupil do tramvaje a my jen viděli, jak tam pomateně běhá a neví, co se sebou:)
No byl to pěkný víkend, až na to, že jsem dnes chudáka Martina nechala jít bez snídaně a slíbené prohlídky muzea do města, neboť mě chytla z toho hnusnýho Heinekenu, který čepujou evidentně přímo z Amstelu (řeky), děsnou kocovinu a nemohla jsem ani vstát. Martina jsem nechala spát výjimečně u mě v pelíšku, což je výsada, kterou má jen málokdo samozřejmě. Jenomže...mi od rána hopsal po posteli, víc než Linda dokonce, a mě spolu s ním skákal i žaludek, že jsem musela běžet na záchod a vydýchávat to. Nejhorší je, že ta postel se chvěje, i když se někdo vedle vás hihňá. Chudáka jsem ho vyplísnila, tak musel vstát a jít domů opuštěn.
PS: Ještě jsem zapomněla zmínit jednu stořku z Leidseplein. Zamykala jsem akorát kolo, když tu si to kolem nás vykračoval nějaký místní houmlesák a pořád na mě koukal. Pohled jsem mu opětovala, nicméně vůbec ne příjemný, neboť jsem si myslela, že mi chce ukrást kolo... Prošel kolem mě, ale z ničeho nic se otočil a řekl Martinovi: "To je tvoje holka?" Zavrčela jsem na Martina, ať řekne, že jo. On ale váhal, tak jsem to řekla za něj. No a bezďáč mu na to řekl, že na něj házím "dirty look". No to mě málem položilo. To určitě... Byl to předně můj typ. Měla jsem, co dělat, abych na něj neskočila a přede všema ho neojela:)))) Příště už budu jen říkat, že jsem lezbička.
Uuuf, jak začít konec mého vyprávění. Čas letí mílovými kroky a já jsem opět doma. Ale cítím, že se mnohé změnilo. Nejvíc jsem se ale změnila já sama. Vyrostla jsem zejména sama před sebou. Uvědomila jsem si to ale až zpětně po návratu. Dívám se na věci z jiné perspektivy než předtím. Mohu v klidu říci: "Nelituji." Přišla jsem o babičku, kterou jsem milovala a její ztráta mě trápí ale vrátilo se mi to v jiných ohledech. Člověk není opuštěný ostrov, ale jsou momenty, kdy se jím musí snažit být, aby zůstal nadále sám sebou a nerozplynul se v druhých. Storm vyrostl během těch posledních měsíců také. Dívá se teď na mě se zvláštním zaujetím a často říká mi: "Tetičko, předtím si uměla jen tři slova holandsky a teď si s tebou mohu povídat. Mluvíš opravdu krásně holandsky." No a to je něco, co mi dodává pocit štěstí a pýchy zároveň a má to pro mě mnohem větší cenu než všechny peníze světa. Vím, že to bylo správné rozhodnutí, a také vím, že všechna správná rozhodnutí někdy bolí.
