Již několikrát jsem přemýšlela o tom, zda jsem konečně svědkem toho nejteplejšího a nejhezčího dne. Nicméně až teď můžu v klidu konstatovat, že do Amsterdamu skutečně dorazilo léto v plné kráse. Je tu už třetí den neuvěřitelně. A podle předpovědi takhle má být ještě dva dny. Modrá obloha, lehký vánek a sluníčko pálí a pálí až mi z toho vylézají pihy. Všichni se rozhodli uspořádat jedno barbecue vedle druhého, parky jsou narvané k prasknutí a po grachtech se prohání loďky a skoro každý při tom drží v ruce skleničku vína či piva, něco uždibuje a mává na kolemjdoucí.
Již dva dny se stěží mohu soustředit na učení. Nebyla jsem skoro doma, vábí mě to ven se potulovat. Nejdříve jsem si sedla do Wertheimparku hned k grachtu, kde jsem byla už s Ondrou, ale vylezly za mnou na břeh kachny a otravovaly tak dlouho, že jsem se rozhodla pro terasu na Nemovi. Nemo je Science muzeum, na střeše má udělanou užasnou letní terasu, kde si můžete vybrat, zda se usadíte do křesílka či rovnou ulehnete do ohromných polštářů. Je tu také brouzdaliště pro děti, do kterého přitéká voda z horních pater, stékající po schodech dolů.
Z Nema je krásný výhled na kotviště starých lodí z konce 19. a začátku 20. století, kterým vévodí slavná replika lodi Amsterdam, jež kotví hned vedle Scheepvaartmuzea. Rozhodla jsem se pro radikální krok, svlékla jsem se do svých amerických plavek a oddala se žáru. Vedle mě seděli lidi v džínech a tričkách, někteří i ve svetrech, což jsem nechápala. Jedině děti lítaly ve vodě a nožkama stříkaly všude kolem sebe a vřeštěly. Měla jsem chuť tam s nimi dovádět, až mě mrazilo, jak ze mě společnost vychovala mrtvolu, která se podřizuje morálce dospělosti a nemůže se tak oddat tomuto dovádění.
Martin mi (z dutch institutu) poté, co jsem mu řekla, že je buzna (protože mě buzeroval:) řekl, že je vážně buzna, takže jsem včera zcela klidně na jeho otázku : "Ty máš na sobě plavky?", nic neřekla a jen hrdě ukázala svou hruď s americkou vlajkou.
Martin je vážně kamarád. Je strašně vtipný. Dlouho jsem se tak nezasmála. Pořád se vyrušujeme navzájem při hodinách a střídavě se okřikujeme ať už jsme zticha. Se divím, že už nás Paul (náš docent) nerozsadil. Naposledy jsme měli asi deset minut záchvat poté, co jsem mu řekla, zda cítí mou voňavku. Dostali jsme se k tomu díky tomu, že mi ten den dal košem a odsedl si, protože pase po spolužákovi Svenovi a chtěl mu být co nejvíc nablízku. Já tak první hodinu musela sedět vedle dívky Liu (neřeknu její národnost, abych nebyla netaktní :), které strašně páchlo z úst. No a od této vůně jsme se dostali k parfémům:) Martin samozřejmě mojí vůni nejdřív necítil, tak jsem mu řekla, že to je asi tím, že jí mám na kozičkách. Následoval první záchvat smíchu. Martin mi poté, co se vzpamatoval, trpělivě vysvětloval, že se mám vonět na místech, které pulzují. Na to jsem mu řekla, že to vím, ale mám to stejně nejraději na kozičky a v ten moment chudák zkolaboval a bylo po učení:))) Musela jsem ho pak vzít na drink (samozřejmě se Svenem, jinak by se na mě vyprd). Vezla jsem ho ze Spuistraat na Leidseplein jako svojí buchtu na nosiči ale bylo to pro něj poprvé, takže celou cestu vřískal. Když jsme dorazili do místa určení, tak jsem si vzpomněla, že na nosiči mám takový dva ostrý hroty uprostřed, takže jsem mu trochu pochroumala prdelku. I když jsem ho málem zabila, tak ta jízda na něj asi měla pozitivní efekt, protože ve čtvrtek dorazil do školy na novém biku. A to mi tři týdny tvrdí, že na biku nikdy, že by mu to zruinovalo účes. Možná se ale se mnou tak bál, že si raději koupil kolo, aby s námi mohl příště jít do hospody beze strachu, že ho někde vyklopím. Je ho škoda no, pěkně mi držel při jízdě aktovku.
