Sváteční - tedy pro Ondru - a jak jinak, než o pivu

Dneska je svátek všech Ondrů, takže tomu mému musím napsat pěknou pohádku na dobrou noc. Jsem vyčerpaná. Celý den sedím u počítače a studuji. Ale co bych neudělala z lásky ke svému nejbližšímu bližnímu:) Začnu gulášem. Včera jsem připravovala guláš pro 11 dalších Erasmus studentů (Argentinci, Mexičan, Kanaďanky, Australané, Němci, Číňan a Holanďané). Dost mě vytočilo, že mi na mojí anketu, které české jídlo mám uvařit, odpověděli jen tři lidé (z toho jedním jsem samozřejmě byla já). No a jelikož jsem od přírody pitomá, hlasovala jsem pro guláš. Říkala jsem si, jak se bude v klidu vařit a já se u toho budu učit, ale neudělala jsem vůbec nic, krom toho, že jsem opět Doře připálila hrnec. Nejraději bych jí ho vyhodila z okna a neobtěžovala se s mytím. Ach jo, ty věci z Ikei...Se nedivím, že po mém příjezdu jsem všude našla jen samé sladkosti, protože nic jiného asi ani jíst s tímto vybavením nemůže... Musela jsem si z Prahy přivést mixér, konvici, pořádný hrnec a toustovač. Ondra sice nadával, ale od té doby jím konečně jako člověk. 

A jak je mým dobrým zvykem, tak pěkně od lesa:) Tedy protože jsem byla naštvaná na ignoranci svých spolužáků, chopila jsem se vaření s pivem v ruce. Vybrala jsem si jednu líbivou malou kuželku z lednice a začala usrkávat. Za chvíli jsem byla už pěkně sťatá (moc jsem nejedla a zjistila jsem, že piju 10% speciál:). Měla jsem tu čest s "královnou trapistických piv". Tato královna (La Trappe Quadrupel) kvasí jeden rok v dubových sudech. Jsou svrchně kvašená a sekundární kvašení probíhá v lahvích.

No a byla jednoduše geniální! Ty mniši to hold umí. Dělají pivo s láskou a ne pro zisk. Dávají většinu na dobročinné účely a klíčová je pro ně kvalita surovin nad kvantitou. Jestli mi něco vážně bude chybět, tak to bude tohle.

Přikládám jednu méně aktuální fotku z Belgie(fotila jí Linda pinda, která mě otravovala ihned po uvedení článku, neboť zde nebyla uvedena jako autor. Tímto jí tedy děkuji a navrhuji, ať si přečte znovu smrt autora od Bartha, to by přestala otravovat:). Ta  fotka zcela věrohodně dokládá, že máme s Ondrou minimálně jeden společný koníček:) Tatínek na nás Ondro bude pyšný, až tuto fotku uvidí a bude nás mít ještě radši:) Hlavně když mu neupíjíme u Tondy, ale někde pěkně daleko. 

No ale zpět ke guláši. Jak jsem tak vařila s tím pivem, trošku mi ujela ruka a přehnala jsem to s chilli, takže všem pěkně pak pálila huba:) Na knedlíky všichni koukali, jako by právě dorazily z Marsu a ptali se mě, odkud mám ten chleba. Jeden kluk se mě ptal, že to má zvláštní tvar, tak jsem mu řekla, že to nejsou úplně typický knedlíky, že jsem ve fázi učňovské. Vyvalil na mě oči a byl téměř dojatý, že to je home made, že to je neuvěřitelný a moc si toho váží. Uvedla jsem je tímto do českého kuchařského porna, ale odvahu na to, jim prozradit ingredience, jsem neměla:) Večer se vydařil a překvapilo mě, že i ostatní přinesli různé saláty a těstoviny, jen nikdo žádný národní klenot.  No a ještě dvě zajímavá pozorování. Půlka lidí nezklamala a jedla knedlíky rukou, druhá zas spolu se zeleninovým salátem, který tvořil součást talíře a často zabíral prostor na knedlících:))) Nicméně všichni to dojedli, což jsem ani nečekala. Jen sem tam ostýchavě poznamenali, že má teda říz. Aspoň víc pili pivo.

A teď ještě z jiného soudku. Dneska ve škole bylo hlášení, kterému jsme nerozuměli. Všichni zbystřili a jedna Kanaďanka prohlásila, že to už je jak v americký škole, ale to neměla dělat... Zalapala jsem po dechu a představila si, jak ke mě někdo běží a střílí z brokovnice. Nemohla jsem vůbec dýchat. Na to začal zvonit alarm a profesorka zavelela nechat věci a jít v klidu ven. Dole jsme narazili na školníka, který nejdřív kroutil hlavou a pak nám řekl, že máme jít zpět, že přeci hlásil, že to je jen zkouška. Tak jsme se zas poslušně vrátili zpět do třídy, jen mi ještě asi pět minut šíleně bušilo srdce a klepaly se mi ruce. Dobrej způsob, jak po dvou hodinách opět zvýšit pozornost studentíka:)

Ještě něco málo z trapistické historie. Existuje celkem 11 trapistických klášterů. Přikládám foto nejznámějších trapistických trháků (chybí ještě Orval, Rochefort a Westvleteren). Ty jediné, se mohou označovat jako "Authentic Trappist Product". La Trappe je bohužel holandské, tak si z nich už nebudu moci příště utahovat, že mají hnusný piva:(

Zdroj

PS: Na závěr si ale musím stěžovat. Martin dělá drahoty a nechce se mnou tento pátek do Bruselu. Budu mu tedy bojkotovat návštěvu gay baru. No Ivanovi by určitě neřekl ne... S ním si dá randíčko a mě pak řekne, že nemá čas kvůli práci. Už ho mám prokouknutýho.

Jak o sobě lidé mají často zcela odlišnou představu než jejich okolí

Ivan je potvrzeným gayem. Mám na to čuch. Tvrdila jsem to ještě dřív, než Martin na první hodině shlédl jeho kabelku. Martinovi se podařilo z něj konečně dostat doznání, na jaké straně barikády, že je. Ivan nosí těsné džínsy, elegantní šál a celkově je takový éterický a něžný typ. Pochází z Indonésie, což jsme s Martinem bohužel zhodnotili jako nevýhodu, kvůli jisté délce v jisté části těla...
Když Ivan Martinovi odhalil své malé tajemství, zděsil se, jakmile zjistil, že já jsem ho prokoukla ihned na první hodině. Vůbec tomu nechtěl uvěřit a Martinovi řekl, že se chová jako naprostý heterák a myslí si, že to na něm nikdo nemůže poznat. No málem jsem zas upadla ze židle. Také nemohl rozchodit, že jsem to prohlásila o něm, a ne o našem dalším "asi" homo kandidátovi Alesandrovi, Italovi, kterému díky jeho třem prstenům na ukazováčku přezdívám Pán prstenů (no říkám mu ještě jinak, ale to už by bylo moc:). Je pravda, že minule už to přehnal a přišel v mikině, ve které vypadal jako neoholená ovce. Nicméně Ivan je nejjasnější. On o mně naopak Martinovi řekl, že působím křehce či tak něco:) Prostě byl naprosto mimo mísu.
Nejhorší ale je, že Martin od té doby přestal už úplně dávat pozor na hodinách a pořád s tím cvrliká. Nemůžu se vůbec soustředit. Neustále se chichotá a dokonce Ivanovi psal smsky, jak mu to sluší. A to sedí od sebe asi 2 metry! Musela jsem mu vzít nakonec telefon a pohrozit mu, což zabralo a hezky zkrotl. Bydlí také skoro vedle sebe. Po hodině spolu poslušně odešli na nákup do Heinu. Martina jsem předtím ještě upozornila, že na hodinách sedíme dál spolu a mimo kurz ať si dělá, co chce.
No a mám čerstvé zprávy. Martin měl za úkol mi říct, jak že na tom Ivan je. Dala jsem mu na to týden. No a už se stalo. Už to vím:) Byla jsem příliš časově štědrá. Podotýkám, že dutch skončila dnes v 21:45:)))

Kdo byl ale dnes úplně nejvíc drzý, byl Camille, náš učitel. Řekl, zda piju alkohol, tak jsem odpověděla, že jen výjimečně a on se mě na to ptal, zda vím, co znamená "vaas". Tak si říkám, no ne asi, to bude váza přeci. Jenomže on se otočil a začal kreslit. Nejdřív vázu, pak kytičky atd. Nakonec to shrnul slovy, že  Holanďani vázu používají na kytky, kdežto Češi ty kytky vyhodí a místo toho z ní pijou pivo!!! No vraždila jsem ho pohledem drzouna. To říká někdo, kdo má nejbližší pitelné pivo až někde v Belgii...

PS: Jo a choďte na jógu, budete mít orgasmus jako prasata (extrémně dlouhý).

Het Scheepvaartmuzeum

Mé dětské srdce zaplesalo. Konečně jsem se dočkala znovuotevření námořního muzea. Za první měsíc od slavnostního otevření se dostavilo přes 70 000 návštěvníků, tak moc se všichni těšili. Přišli zjistit to, proč se říká, že "bůh stvořil svět, Nizozemci Nizozemí." Samotná budova je fascinující. Datuje se do roku 1656 a původně sloužila jako skladiště nizozemské námořní flotily. Z pravého boku kotví replika lodi Východoindické společnosti, ve které jsem se minule s Martinem ztratila a nemohla najít cestu ven. Uvnitř samotné budovy jsou tři tématické okruhy, pojmenované podle světových stran.

V jedné části jsem narazila na kouzelnou knihu jak z Harryho Pottera, do které se neustále samy zakreslovaly mapy a kapitánovi zápisky z cest podniknutých do Asie. Celá místnost byla plná záhadných nástrojů na určení zeměpisné délky a šířky. Nejvíce mě zaujala výstava všech možných druhů glóbusů, či projekci map na zdi, kterou bylo možné ovládat. Vlastně téměř na všechno si člověk mohl sáhnout. Spoustu nástrojů, jsem ani neuměla ovládat a nenapadlo mě ani často, že jsou interaktivní, dokud k nim nepřiběhlo nějaký děcko. Také na mě  z rámu obrazu mluvila šlechtična z 18. století. Součástí prohlídky byla simulace cesty typického nákladu, který do Amsterdamu dorazí. Vlezli jsme do místnosti, která simulovala kontejner, ve kterém se převáží náklad a my zevnitř toho kontejneru sledovali celý proces přepravy. Bylo mi trochu nevolno zejména, když jsme přistávali letadlem, ale přežila jsem to, jen se mi samozřejmě smál jak Ondra, tak Honza.

Všechny jednotlivé okruhy jsou ve středu propojeny skleněnou střechou a vytváří výjimečnou, až slavnostní atmosféru a podporuje vzdušnost  daného prostoru. Odešla jsem zas o něco chytřejší. Už vím, jaká loď je k čemu určená. Stačí mi jen kouknout na tvar a šířku lodi a hned Vás poučím. Také díky Honzovi vím, jak velký má velryba penis. Hra pro děti o velrybách mě zas poučila, z jaké její části se vytvoří tenisová raketa či lepidlo a co se dá vyrobit z masa, tuku či velrybích zubů. Stálo to zato. Musím tam příště vyvenčit našeho malého matroose (námořníka).   

Adventní nálada

Moje blogová aktivita se tento týden úměrně snížila se zvýšenou aktivitou v jiné oblasti. Tímto sa ospravedlňujem a slibujem, že se polepším...Stížnosti prosím nezasílejte mně, ale panu Kolafovi mladšímu.
Už mě nečeká kromě Lindy žádná významnější návštěva do konce pobytu. Zároveň se cítím dostatečně špatně na to, abych se konečně rozhodla napsat knihu. Veškerý volný čas tedy strávím jejím sepisováním a nezveřejňováním:) Spouštěcím momentem je asi moje sarkastická učebnice holandštiny, která mě učí, jak se tvoří podmiňovací věty na hypotetických příkladech - "Co by si dělal a jak by si se cítil, kdyby ti při pobytu v Holandsku zemřela babička..." No co na to říct. Holanďané jsou zkrátka partička vtipálků. Jako správný cynik jsem se tomu zasmála, nicméně v žaludku mi to zanechalo nechuť k letošnímu cukroví. Podepíše se to nutně na bojkotu dalších Vánoc, jenomže v restaurantu U Tondy se stejně na to moc nehraje:)
Kdyby měl někdo nějaký chytrý nápad, kam se má můj život dál ubírat, nechť mi to obratem napíše. Budu mu vděčná:)

Mám šíleně školy, už mě to teda nebaví, pořád musím studovat a nemám na nic jiného čas. Takhle jsem si ten sex, alkohol a drogy v podání propagátorů Erasmu nepředstavovala...
Jdu spát, zítra napíšu o dnu stráveném ve Scheepvaartmuzeu.

Jo a malá rada na závěr - nikdy se nekamaraďte s někým, kdo vám v 23:30 napíše, že jde na rande  s neznámým cizincem a neví zda se vrátí, protože jde do nebezpečný čtvrtě. Nakáže Vám ohlásit případně jeho zmizení policii a jeho poslední vůlí je, vymazat veškeré gay porno z počítače, aby rodiče případně neklepla pepka:)))

První noční můra

Zdál se mi strašný sen...

Začalo to brutální vraždou Jágra a nějakého dalšího hráče, který s ním jel  !červeným! Porschem - když někam uháněli, tuším, že do Kladna. Viděla jsem zprávy, kde ukazovali, jak je rozsekanej na kusy v nějaký starý stodole. Pak si dlouho nic nepamatuji až najednou okamžik, kdy jsem musela zmizet z republiky, neboť mě hledala policie. Táta mě vybavil na cestu (i uherák mi dal, no typický taťka) a poslal mě autobusem. Jenomže na hranicích s Maďarskem (jela jsem do Nizozemí přes Maďarsko :) mě kontrolovali celníci a zatkli. Já přitom křičela, ze musím do Holandska, že jinak budu vracet stipendium :)

No a výsledek? Tak to dopadá, když Vám na studijním řeknou, že za samé jedničky nedostanete stipendium, protože nemáte odevzdanou diplomku a zároveň z rektorátu Vám pošlou složenku na 10 500 Kč za překročení standardní délky studia. No a co by mi na to řekl Freud??? Das arme Mädchen...

Přijel Sint Nicolaas řečený Sinterklaas

Další úžasný svátek za mnou, i když ne tak úplně, protože Sinta přijde ještě třikrát mi dát něco do botičky, naposledy na našeho Mikuláše. Tenhle svátek se mi opravdu moc líbí, je mnohem hezčí než celé Vánoce. Sinta je svatým patronem dětí a námořníků a nevěřili byste ještě, jakého města:). Je to tak, Amsterdamu. Sinta přijel v sobotu ze Španělska do Dordrechtu, dnes se vylodil u nás a vykonal spanilou jízdu na svém bílém oři od Scheepvartmusea až na Leidseplein.

Storm na Sintu věří, takže mu napsal krásný dopis, nakreslil mu tam obrázky. Vše pak strčil do boty k topení a zpíval písničky, aby jej přivolal k sobě. Aby Sinta opravdu přišel, tak jednu písničku raději ještě napsal na další kus papíru, chytrej kluk, chtěl se pojistit:) Vše završil tím, že k botě položil ještě figurku Sinterklaase, kterou mám teď já a musím jí pečlivě hlídat, aby jí u mě nenašel a nezjistil, že ho všichni podvádíme. Dopis napsal i mně a ptal se, co že chci. Jenomže já nevěděla a když jsem mu řekla, že rybičku, tak protestoval, tě to není možný splnit. Prý tohle Sinta nenosí. Já se samozřejmě zabejčila a nechtěla nic jinýho než rybičku. Po chvíli naléhání jsem slevila a navrhla mu, že tedy tu rybičku může přinést ve skleničce i s vodou. Pořád to ale nezabíralo, tak jsem si přála akvárium. Storm se na mě kriticky podíval, věděl, že jinak nedám, tak mi to tam napsal. To jsem zvědavá tedy 6.12.

Strávila jsem sobotu se Stormem a Pietrem v Bussumu, bydliště jeho pratetičky Emie, která byla odeslána do sanatoria. Ptala jsem se Pietra, co máme o víkendu v plánu a on řekl, že se najíme, připravíme dopisy s přáním Sinterklaasovi a prošmírujeme barák. Trochu mě to překvapilo, co že to budeme dělat, ale nakonec to byla vlastně velká zábava. Oni věci po tetičce musí zlikvidovat, neboť se dům prodá. Je to dům plný vzpomínek. Moc krásný. Smutné jen je, že tetička ho nevěnuje Stormovi, ale Židovskému státu:)

Když jsem se vrátila domů, zjistila jsem, že Sinterklaas akorát přijel do města a vylodil se v přístavu. Jela jsem mu tedy na kole vstříc se na něj podívat, zda je opravdový. 

Na Rembrandpleině už čekal zástup lidí, čekajících na slavnostní průvod Zwarte Pietů, černých pomocníků, v minulosti otroků, a Sinty. Černí hoši jeli v původu na traktorech, na kolečkových bruslích či kolech a rozdávali sladkosti (žužu z makra a zázvorové křupinky zvané Kruidnoten, které strkali často kolemjdoucím přímo do kapucí) a vlaječky. Všichni byli černí jako bota. Jen Sinta jel na svém bílém oři a zářil mezi nimi jako svíce.

PS: Moc děkuji Andremu za fotografie.:)

Instituut voor Nederlands als Tweede Taal 2

Bouchejte šampaňské, jsem v úrovni Pre-intermediate (v nizozemštině, ne angličtině samozřejmě). Nebudu tady ani psát, kdo měl ze závěrečné zkoušky lepší výsledek, abych Martinovi nekazila reputaci:) Podle něj si ale náš učitel Paul "zabudol brýle", když to opravoval, tak nevím no.
Martin byl tak hodný, že se rozhodl pokračovat dál se mnou. Až na to, že si to rozmyslel až těsně před začátkem dalšího bloku. Takže ho pěkně seřvala koordinátorka kurzu, že měl přijít před třemi týdny, vyplnit přihlášku a vše uhradit už dávno, neboť teď je již vše připravené. Poslední kapka byla, když jí prohlásil, že ale chce do skupiny, kde je Irena Boušová. Málem to s ní švihlo, ale uposlechla k neradosti našim novým spolužákům. 

 Z minulé třídy jsme přežili pouze tři veteráni, což znamená, že ze skupiny plné studentíků jsme nyní ve třídě "gastarbeiterů", jak by se to asi  dalo nejlépe vystihnout. Průměrný věk se navýšil asi o deset let, takže s Martinem jsme tam teď takový dvě malý kůzlátka.  

První hodinu Martin "meškal", tak jsem mu musela vyprávět, co jsme dělali a jaká je skvadra. Musela jsem si celé tři hodiny povídat s jedním Turkem, proč je v Amsterdamu a během rozhovoru jsem nabyla dojmu, že má v ruce granát a pomalu vytahuje pojistku. Říkal mi totiž, že by se chtěl vrátit domů, že se mu tu strašně nelíbí, ale jeho žena tu je šťastná. Vyprávěl mi o jednom místě na břehu Egejského moře, kam by chtěl jít jednou žít. Na mojí otázku, kdy se přestěhuje, mi s očima, který mě propichovaly, řekl, že se mu to nikdy nesplní... Celkově mám pocit, že výraz jeho obličeje vysílá svému okolí zprávu, jak moc nenávidí Amsterdam, to hrozný počasí tady a zejména sezení v institutu a učení se nizozemštiny. Martin mi vyčítal, že hned z každýho dělám teroristu, ale když se včera omylem přišel podívat na hodinu, hned mi řekl: "To musí být on." Pořád se pak hihňal, letmo po něm pokukoval, ale nemohl ty jeho pohledy vždy vydržet moc dlouho. Mimochodem mu to přišlo děsně sexy, kdežto mě to jen děsilo. Taky jsem Martinovi říkala, že budeme mít ve třídě určitě jednoho gaye z Asie. Martin ho samozřejmě hned zkouknul svým zkušeným okem a podle jeho kabelky mi potvrdil, že mám pravdu. Našel tam ale ještě jednoho Itala, který je prý taky a dost mě přesvědčil, když mi řekl: "Viděla jsi někdy heterosexuála, který by si sladil barvu ponožek se svetrem?" Mimo jiné ty ponožky měly zelenkavou barvu. No jako studentce semiotiky se tato analýza hodí jako procvička. 

Dále máme ve třídě jednu snaživku, ale je jí minimálně 50 let. Oba dva dny, jak skončila hodina, šla za učitelem a ptala se na úkoly, které máme. Přitom každý vždy dostane list papíru, kde to má napsané. Martin se mnou ve čtvrtek tak diskutoval, že si od nás odsedla. Už čekám, kdy za námi přijde a řekne nám ať spolu nesedíme a pokud to neuděláme, tak zařídí ve třídě hlasování o vyslovení nedůvěry:) 

Martin mě celou hodinu rušil. Třeba, když se mě učitelka ptala, jaké bych chtěla zvíře, tak jsem odpověděla poes a on hned, jééé to je roztomilé, co že to je??? A že je nemocný, musí k doktorovi, kdy si zahulíme apod... Pak mi řekl pár sprosťáren, pořád kritizoval, že lidi se ptají na takové "chujoviny" a pak zjistil, že vedle něj sedí celou dobu Slovák a vše mu rozumí:) No ne že bych mu to neříkala, jenomže to by mě musel poslouchat.

Máme dva učitele Jannine, která mění svůj status z matky na babičku, má blond vlasy a postavu do roztomilé kuličky. Když po mě chtěla úkol ve čtvrtek, vůbec jsem jí nemohla říct, že ho nemám. To fakt nešlo. V pondělí máme Camille, který žije celý život v Amsterdamu a za celou tu dobu měl přibližně 50 kol. Je mu 62 a je neuvěřitelně energický. Pořád tančí po třídě a vlastně mluví víc tělem, než hlasem a to mluví opravdu hodně. No uvidíme, co se z něj vyklube.

Poslední věc, Martin mi na dutch začal zpívat: "Když se u nás chlapy poperou, tak jenom nožem a nebo sekyrou"... Prý to je naše typická národní česká píseň. No chtěla jsem rychle vymyslet jako odpověď, co blbýho mají Slováci, ale napadly mě jen ty dvě Rusky, co je nikdo nedohoní...No vždycky mi to trvalo něco chytrého rychle vymyslet. Dobeš by mě nepustil na střední:) Martin mi ale dal hned druhý den do ruky zbraň, když mi napsal, jak miluje Darinku. Darinka to tentokrát už trochu přehnala. Chápu, že jí táhne na 40 a potřebuje naposledy ukázat, že má ještě pořád pěkný tělo... No zpěv opomenu, na tom jsou asi nastejno s Kabátama, ale ta obrazová stránka je opravdu laciná a nevkusná. To takhle kdyby se Kabáti dali s ní dohromady, mohlo by vzniknout zajímavý klip. No posuďte sami.

fóbie z Darinky

Cácorky v Amterdamu a první jízda s MHD

Chjooo. Linda mě od rána otravovala. Co že dělám? Co že holky? Co jsme dělaly? Kdy to napíšu na blog? Takže když už jsem u té Lindy, tak si představte, že včera po mě chtěla půjčit na letenku na prosinec do Amstru, asi se chce podívat za klukama:))) (V tenhle moment už vím, že proklíná okamžik, kdy chtěla, abych psala:) No a tak jí říkám: "Podívej se, kolik to stojí celkem, ať se nestane, že ti posílám peníze dvakrát." No a jak myslíte, že to samozřejmě dopadlo... Někdo vás hold nepřekvapí. Měla ke všemu tu odvahu mi napsat, ať jí pošlu ještě stovku. Tentokrát totiž nebyl doma Ondra, jinak by psala jemu:))) Odpoledne, když už konečně odešla se podívat do školy (zjistila totiž, že už začal semestr :), ji téměř okamžitě vystřídal Ondra s tím, kdy bude další blog. No na zabití. Počítám, že se na mě domluvili. Asi mají pocit, že tu umírám nudou... Člověk tu nemůže v klidu pracovat. Doufám, že mi tímto dají aspoň na tři dny pokoj, když už je tak propírám. Teda Linda to odnesla víc no, jenomže pochop, že to, co mi řekne Ondra, je často velmi delikátní a nejde o tom psát. Jediné, co prozradím je, že obdivoval punčochy bývalé paní prezidentové. Ano, Dáši!

A teď k hlavnímu tématu. Přijely mi dvě cácorky na návštěvu. Vlastně přijely dřív než já. Důvěřovala jsem jim natolik, že jsem jim dala klíče od bytu. Sice jsem se trochu bála, když mi nepsaly, ale věřila jsem, že to zvládnou beze mě, neboť jsem je dala na starosti Honzíkovi. Chudák na ně čekal asi dvě hodiny, protože si koupily lístek ze Schipholu do Lelystadu místo do Amsterdamu. Pak je vzal na skleničku do Golema, kde se sešli s naší česko-slovenskou komunitou. Zjistila jsem, že se o ně starali nakonec skoro všichni kluci a víc než rádi:) Když odjížděli, tak chudáci z nich nemohli spustit oči, natož zavřít za nimi dveře a přestat mávat:)

Holky mi dokonce uklidily. Žeňa se tu u červených luceren setkala se svým přítelem, vzali si na noc hotýlek a Barča poslušně doma koukala na filmy. Říkala ale, že poctivě s rukama na peřině:) A protože Ženin přítel Salih je businessman v Ovoci a zelenině, tak to u mě teď vypadá, jak v krámu se zeleninou. Už nevím, co s těmi všemi mandarinkami, kam je strčit. Můžu vyhlásit mandarinkovou válku. Aspoň by na chodbách bylo kromě rozlitého piva, blitků a rozbitého skla konečně něco nového. Nikdy nechtějte žít v puberťákama na koleji.

Do Amsterdamu jsem jela pouhých 14 hodin. Cesta měla trvat původně 17, ale stevardka se mi velice omlouvala, že přijedeme dřív. Ani mě to nepřekvapilo, když skoro všichni vystoupili v Eindhovenu (Ano Ivane, nejenom tvoje město zaslíbené to je). Od Rotterdamu jsme byli v autobuse jen dva blázni, co takhle cestují do města hříchu. A protože jsem byla čerstvá, rozhodla jsem se jít ze Zeeburgu, kde mě vyhodili, pěšky. Věděla jsem přibližně směr a nechtělo se mi porušit rekord, který si držím od léta. Od té doby  totiž, co jsem přijela, jsem nejela ani jednou mhd. Velkou zásluhu na tom má Honzík, ten měl hned pro mě kolo. Jenomže jsem vezla dvě kila špeku a kontaktní grill a další zásadní věci, takže jsem málem zkolabovala. V půlce jsem to chtěla vzdát, ale bohužel jsem spatřila v dáli budovu, která sousedí s kolejemi. Musela jsem ale všemožně obcházet čtvrť kvůli kanálu, který mě dělil od cíle.

Přišla jsem domů na pokraji sil, ale holky mě postavily na nohy. Hlavně jsme před sebou měly Museumnacht. Velkou událost podzimu. I přes mou úžasnou náladu a vyčerpání, jsem je nemohla nechat jít samotné. A nelitovala jsem. Nejdříve jsme spláchli žížeň ve starém baru Wynand Focking, kde nám nalila drink Louise (ségry kamarádka z adm, která tam teď pracuje) a pak jsme se odebrali směr muzea. No muzea, kluci vzali holky na štětky do Red ligthu, tak jsme sice s Martinem kroutili očima, ale nic jiného nám nezbylo, než se podvolit. Já pořád opakovala, tu znám, tu znám, to je stará známá, tahle ztloustla a Martin jen nevěřil svým uším. Řekla jsem mu, jak dlouho mají průměrně jednoho klienta a další zásadní informace ze života štětky. Pak jsem kluky upozornila, že nejsme pořád v muzeu, že tohle je zadarmo a můžeme tam jít vždy, a pokračovali jsme v jízdě.

Stihli jsme za noc kostel Oude kerk, tajný katolický kostel - Ons Lieve Heer op Solder (Náš Pán v podkroví), Scheepvartmuseum (námořní muzeum), loď Amsterdam a Akvárium. Mám po rekordu. Jela jsem poprvé busem. Doprava byla v rámci muzejní noci zadarmo a mě už tak moc bolely nohy, že to bylo otázkou priorit. Andrej prohlásil, že mám sociální fóbii. Se divím, že nešel studovat psychologii.:) Všichni jsme byli po rybičkách úplně hotový kromě Ženi, ta by chodila celou noc a ještě by neměla dost. Ještě že v 02:00 to vše skončilo. A to nás čekala ještě cesta domů. Když jsem viděla, jak holky jedou ve dvou na jednom kole, litovala jsem, že jsem nekoupila ještě jedno. Poslední den jsme si zašly společně na snídani. Holky se tlemily celou dobu po cestě z Prinsengrachtu k van Goghovi, že ty baráky museli prý stavět zhulený, protože jsou všechny úplně nakřivo. Nakonec jsem je musela odevzdat Schipholu, neboť čas se nachýlil, a můj teď také, je noc a ráno brzy do školy.   Dík cácorky!            

Mexická vlna po česku

Náhoda tomu chtěla a jak do Prahy tak z Prahy jsem odjížděla opilá. Všichni mi tvrdili, že to je dobrej nápad, že aspoň budu spát, jenomže já skoro nespala. Půlku cesty jsem se jen modlila ať se nepobliju a zbytek jsem prožila v objetí kocoviny. Nejvíc jsem se bála, abych neušpinila autobus, protože poté, co se přišli moji drazí kamarádi za mnou rozloučit na Florenc, by mi nikdo neuvěřil, že to nebylo z chlastu. Ale popořádku. Nejdříve jsem začala s mým milovaným tatínkem U Tondy, tuším že to byly tři dvanáctky (od rána jsem měla jen jogurt). Pak jsem měla problém se dostat domů ke kufru, ale měla jsem dva pomocníky Lindu a Ondru, kteří mi vše vzali, a já šla lehkým krokem jen s lahví vína směrem ke Florenci do sjednané hospody. Linda mě přesvědčila, že víno není dobrá volba, tak jsem si rychle našla oběť, které jsem ho předala. Na Florenci to není bohužel vůbec těžký najít nějakého násosku. V hospodě jsem pak vypila další dvě piva a na jogurt si dala s chutí ještě tlačenku. Slušně jsem se se všemi rozloučila a tentokrát již s těžkým krokem šla vstříc Amsterdamu. Ondra mi vzal kufr, našel mi ten správný autobus a zrovna, když jsem si říkala, jak mám naváto a že doufám, že to nikdo nepozná, se přiřítilo šest dalších kamarádíčků ožralů a začali neuvěřitelně hulákat. Linda mi řekla, kde najdu blicí pytlík. Vojtovi jsem ani nerozuměla, i když nevím, kdo za to mohl víc. Celý autobus měl vytřeštěný oči a bál se, aby nechtěli jet se mnou.
Do autobusu jsem nastoupila s mexickou vlnou a neuvěřitelným řevem. Ondra tam chudák jen stál a mě najednou bylo hrozně líto, že odjíždím. Fakt blbý kamarádi... Sedla jsem si hned k záchodkům, ať to mám blízko kdyby něco, a vyjeli jsme. Všichni mi mávali a běželi spolu s autobusem. Řidič když to viděl, že celá partička pořád běží, na to rychle šlápnul. Poslední, kdo vydržel, byl Vojta, toho jsem spatřila naposled, jak máchá rukama a něco na mě křičí. Také mi další den psal, že to odneslo koleno. No jo Vojtíšku, už nejsme nejmladší. A o cácorkách, které mě čekaly v Amsterdamu zas příště, jdu do školy, mám hoňku. 

Už nikdy nebudu dítětem

Odjela jsem do Prahy na prodloužený víkend a vrátila se až po dvou týdnech. Mluvit o tom, proč, jsem nechtěla, ale napsat to musím. Nemohla bych dál psát blog, pokud bych to neudělala. Znamenalo by to, že se mezitím nic významného v mém životě nezměnilo, ale změnilo se přitom vše. Byla by to zároveň neúcta k člověku, který vždy dělal pro mě víc než pro sebe.

Zemřela mi moje nejmilovanější babička. Vždycky byla se mnou a nikdy mě neopustila, až nyní. Asi cítila, že s mým odjezdem ji již více nepotřebuji a nezbýval už nikdo, o koho by se mohla starat. Vychovala nás všech osm vnoučat. Všichni jsme vyrostli, ale teprve její odchod nám bolestně ohlásil konec našeho dětství. Mohli jsme alespoň s ní být ty poslední chvíle a hladit jí po jejích rezatých vlasech, ze kterých jsme měli vždy legraci a kvůli nimž jsme jí říkali, že ještě není stará.

Nebylo lehké jí nechat odejít, ale ona si už víc bolesti nezasloužila. Nikdy mě už neobejme její ruka posetá pihami a nikdo nás už nevyruší z našich intimních rozhovorů, jež jsme spolu vedly. S Lindou se už nikdy nenasmějeme tak u karet, protože vždy budeme vědět, že nám chybí třetí hráč, který se pro nás stal tím nenahraditelným. Zbude nám jen spousta krásných vzpomínek a mně touha být jednou pro někoho také tak důležitá, jako byla ona pro mě.