Odjela jsem do Prahy na prodloužený víkend a vrátila se až
po dvou týdnech. Mluvit o tom, proč, jsem nechtěla, ale napsat to musím.
Nemohla bych dál psát blog, pokud bych to neudělala. Znamenalo by to, že se
mezitím nic významného v mém životě nezměnilo, ale změnilo se přitom vše. Byla
by to zároveň neúcta k člověku, který vždy dělal pro mě víc než pro sebe.
Zemřela mi moje nejmilovanější babička. Vždycky byla se mnou
a nikdy mě neopustila, až nyní. Asi cítila, že s mým odjezdem ji již více
nepotřebuji a nezbýval už nikdo, o koho by se mohla starat. Vychovala nás všech osm vnoučat. Všichni jsme vyrostli, ale teprve její odchod nám bolestně ohlásil
konec našeho dětství. Mohli jsme alespoň s ní být ty poslední chvíle a hladit
jí po jejích rezatých vlasech, ze kterých jsme měli vždy legraci a kvůli nimž
jsme jí říkali, že ještě není stará.
Nebylo lehké jí nechat odejít, ale ona si už víc bolesti
nezasloužila. Nikdy mě už neobejme její ruka posetá pihami a nikdo nás už
nevyruší z našich intimních rozhovorů, jež jsme spolu vedly. S Lindou
se už nikdy nenasmějeme tak u karet, protože vždy budeme vědět, že nám chybí třetí
hráč, který se pro nás stal tím nenahraditelným. Zbude nám jen spousta krásných
vzpomínek a mně touha být jednou pro někoho také tak důležitá, jako byla ona
pro mě.
Žádné komentáře:
Okomentovat