CO by měl prý expat vědět o Nizozemí

1. De elfstedentocht - závod na bruslích, který se koná od roku 1909 na Frieslandu. Trasa je dlouhá přes 200km. Projíždí se 11 městy. Závod začíná i končí v Leeuwardenu. Nicméně holandské počasí mu nepřeje, proto se tento závod konal zatím pouze 15krát. Výjimečnost ale  s sebou nese to, že jde vždy o velkou událost. Každý Holanďan se během zimy modlí, aby to letos vyšlo. Tloušťka ledu musí být minimálně 15cm.
"Heel Nederland schaats" ("Celé Nizozemí bruslí".)

2. Rok 1953 a Watersnoodramp

3. Jména provincií a hlavních měst

4. národní svátky - v čele se Sinterklaasem. je nutné vědět, na které svátky se obléci do oranžové.

5. onderwijssysteem (vzdělávací systém)

6. historie, tedy alespoň, co se stalo v 17. století - tzv. Zlatý věk. Dobu, kdy se Amsterdam stal světovou velmocí a to díky mořeplavectví, s čímž se pojí mohutná výstavba amsterdamských grachtů a vrcholných děl holandské malířské školy

7. politické strany + vědět, že tady mají královnu :)

8. média - Tv programy, rádia a noviny

9. multikulturalismus a Amsterdam

10. Znát Johana Cruijffa:)

Ach ty ženy...

Tak jsem neodolala a koupila si kozačky. Chodila jsem se na ně týden dívat a zkoušet si je. Stály slechts (pouhých) 40eu, což je přesně můj týdenní rozpočet. Všechny prodavačky, kterých jsem se ptala, tvrdily, že jsou kožené. Testovala jsem je, zda mi třeba některá nekecá:) Čekala jsem nicméně poctivě na víkend, až budu s Martinem, aby mi poradil a řekl, kterou barvu a velikost si mám koupit. Nemohla jsem se překvapivě rozhodnout:) Martina jsem chudáka dotáhla do obchodu a on více jak půl hodiny seděl zkroušeně na gaučíku a trpělivě se mnou vybíral. Měli poslední pár a jedna bota byla trochu použitá. Chtěla jsem ještě slevu, ale pán u pokladny mi řekl, že to jsou vážně skvělý kozačky a již je na nich 60%sleva, takže níž jít nemůže. Podívala jsem se mu hluboce do očí a pomalu řekla:"Já to teda beru." Kdybych odešla, asi by za mnou neběžel, jak to dělávají trhovci.  
Týden jsem vážně vydržela nenakupovat a jedla poctivě zásoby, ze kterých mi již není dobře. Ale vždy, když jedu na kole ve svých nových botách, je mi skvěle, i když ne zrovna od žaludku:)
Za těch půl roku vím, jak se cítí staří lidé... Moc toho nesní, jídlo jim podruhé již nechutná, ale jedí ho, neboť by se zkazilo. Babička by mi na to řekla: "Ty si holka jako já. Já za boty také vždy utrácela a pak dědovi říkala, že už je mám dávno."

Nadešel čas tulipánů aneb Tulpen dag 21 januari

Sice jsem se o tulipánovém dni již zmiňovala, nemohu si ale neodpustit mu věnovat samostatný příspěvek. Poukazuje totiž na něco mnohem zásadnějšího něž je samotná propagace Nizozemí. Něco se totiž nedá koupit a tou je třeba právě radost a její sdílení s druhými. Z tohoto nápadu jsem opravdu radost měla. Tulpen dag poukazuje totiž na to, že někteří lidé přemýšlí o druhých, jak je potěšit a pobavit. Podporují tak veřejný prostor a komunikaci mezi jejími obyvateli a zároveň propagují město a vlastně celou zemi před okolním světem. Je to hodnota, která nemá pouze peněžní důsledky, ale celospolečenské. Musím tedy smeknout klobouk a říct: "Holanďané to prostě umí."

Mrzí mě, že jsem jako správný "fotofil" neměla ten den foťák, moc jsem toho litovala. Výhodou ale bylo, že jsem si pořádně vychutnala samotnou akci. Předzvěstí Tulpen dagu, byly mladé (pěkné:) slečny, které v týdnu jezdily po městě s bakfietsem, v němž měly kytice plné žlutých tulipánů, jež rozdávaly kolemjdoucím. Hlavní akce se konala 21. ledna na Damu. Klasické kamenné náměstí se na tento den přeměnilo v krásné tulipánové pole, jenž samotné mělo jak jinak než tvar tulipánu. Lidé běhali kolem dokola a vybírali si jednotlivé barvy, které chtěli. Poté květinu oddělili od cibulek a poskládali si kytici, jenž si zabalili do celofánu. Byla tam i spousta dobrovolníků, kteří pomáhali a zároveň odpovídali na dotazy ohledně pěstování tulipánů. Má kytice mi poslušně stojí na stolku, krásně voní. Zároveň mi ale říká smutnou pravdu. A to, že je čas se začít loučit...

PS: Pro zajímavost - Tulipány jakožto symbol jara, startují jarní sezónu, která končí koncem dubna. Holanďané jsou nejvýznamnějším producentem tulipánů na světě a ročně jich vyexportují více jak 1,9 miliard do více jak 100 zemí světa. Zdroj

Gay day mayday

Tak mám po pánské návštěvě. No i když pánská... Dva dny mi v koupelně na mé již už tak přecpané poličce přebýval jeden luxusní krém (nebudu dělat reklamu) na obličej a sprej na vlasy navíc. Zbylé náčiníčko měl Martin pěkně sbalené v kosmetické taštičce a představte si, že přijel ke mě na tu jednu noc i s fénem. Nicméně mu to seklo jako vždy. Dokonce i se sklenicí piva v ruce. Vlastně ho vypil celkem dost. Na jeho poměry přijel také dost brzy, takže mě načapal ještě v negližé. Má strašný zvyk - nesnídat. To by ho měl někdo naučit. Není to zdravé. Donutila jsem ho aspoň sníst oběd, vypít pifko a vyrazili jsme směr město. Někomu to na kole šlapalo rychleji , někomu pomaleji:))) Jen jsem poslouchala celou cestu kecičky, že jsme měli jet busem či tramkou, což jsem ignorovala. Za ten víkend mi pořád v hlavě zvoní slovíčko "důstojnost". Jezdím jak blázen, tedy nedůstojně. Piji moc piva, chovám se nedůstojně:))) Atd.atd. Také jsme se dohadovali, kde je Amstelveen. Jo a prý jezdím do centra oklikami. Dověděla jsem se o sobě toho hodně:) A jelikož Cobra muzeum bylo daleko, jeli jsme směr Anne Frank huis na Prinsengracht 267. Tak jsem asi pět minut zamykala kola a když jsme došli před muzeum, Martin mi řekl, že nebude v žádném případě čekat tu obrovskou frontu. Takže jsme se opět obrátili a šli nakupovat.  

Po cestě na Dam jsme potkali spoustu lidí s kyticemi tulipánů. Přišlo mi to podezřelé... Čím jsme byli blíž centru, tím jich bylo víc. Někteří nesli tulipány ještě s cibulkama, což jsem v životě neviděla. Na Damu došlo konečně k rozuzlení. Konal se totiž Tulipánový den jako předzvěst jara a zároveň propagace Nizozemí. Na náměstí bylo přes 200.000 tulipánů všech možných barev. Co na ten nápad říct. Prostě další neuvěřitelný zážitek a skvělá atmosféra. Každý si zadarmo mohl vybrat květinu podle svého přání. Lidé chodili a vybírali si barvy, které chtěli. Někteří si pak oddělili tulipány od cibulek a dostali celofán, v kterém si je odnesli domů. Martin mé nadšení nesdílel a znuděně mi odhlásil, že jde do River Islandu a že mě za čtvrt hodiny vyzvedne. Čekala jsem na něj s kyticí asi dvacet minut a všude ho vyhlížela, aby mě vyfotil, jenomže on pořád nakupoval... Málem jsem umrzla. Po nákupu jsme se vrátili směr muzeum a donutila jsem ho vystát historicky nejmenší frontu u Anne Frank huis, co jsem kdy v životě viděla. Po muzeu na mě Martin zkoušel, jak je hrozně unavený. Asi myslel, že mu projde myšlenka, jet do gay baru tramkou bez kola. Na Leidseplein jsme vyzvedli Ivana a donutili ho jít s náma. 

Nejdříve se cukal, že nemá gay bary rád. Vyprávěl nám o jednom v Paříži. Ale byl v nějakým hodně ujetým. Prý tam byli kluci téměř nazí a ve zvláštních oblečcích (což jsem bohužel nezažila na vlastní kůži). My samozřejmě vyrazili do seriózních gay klubů ve slavné  Reguliersbreestraat, takže hned v prvním, v Taboo, pookřál a překvapeně říkal, že to vlastně není nic strašného:) Kluky mi pořád očumovali takový starší pánové, nicméně měli smůlu, neboť byli hodní a nenechali se nikým balit. V dalším baru, Soho, měli již dokonce pivo, no pivo, Heinekena a hemžilo se to tam tolika klukama, že to ani nebylo možný. Měli tam dokonce skleněnou krychli, ve který seděli jen kuřáci a ostatní na ně viděli. Postřehla jsem, že se gayové sami často pozorují v zrcadlech, kterým tam bylo hojně. Zahlédla jsem jednoho týpka v síťovaném tílku a kožených kalhotech, co vážil asi metrák. Úplně jak z baru Modrá ústřice z 80. let.  

Ivan nechtěl pít, jenže Česko-Slovenská dvojka se ho zmocnila a měl smůlu. Když jsme ho vedli na tramvaj, pořád říkal, jak se opil a byl děsně roztomiloučký. Nastoupil do tramvaje a my jen viděli, jak tam pomateně běhá a neví, co se sebou:)

No byl to pěkný víkend, až na to, že jsem dnes chudáka Martina nechala jít bez snídaně a slíbené prohlídky muzea do města, neboť mě chytla z toho hnusnýho Heinekenu, který čepujou evidentně přímo z Amstelu (řeky), děsnou kocovinu a nemohla jsem ani vstát. Martina jsem nechala spát výjimečně u mě v pelíšku, což je výsada, kterou má jen málokdo samozřejmě. Jenomže...mi od rána hopsal po posteli, víc než Linda dokonce, a mě spolu s ním skákal i žaludek, že jsem musela běžet na záchod a vydýchávat to. Nejhorší je, že ta postel se chvěje, i když se někdo vedle vás hihňá. Chudáka jsem ho vyplísnila, tak musel vstát a jít domů opuštěn.
PS: Ještě jsem zapomněla zmínit jednu stořku z Leidseplein. Zamykala jsem akorát kolo, když tu si to kolem nás vykračoval nějaký  místní houmlesák a pořád na mě koukal. Pohled jsem mu opětovala, nicméně vůbec ne příjemný, neboť jsem si myslela, že mi chce ukrást kolo... Prošel kolem mě, ale z ničeho nic se otočil a řekl Martinovi: "To je tvoje holka?" Zavrčela jsem na Martina, ať řekne, že jo. On ale váhal, tak jsem to řekla za něj. No a bezďáč mu na to řekl, že na něj házím "dirty look". No to mě málem položilo. To určitě... Byl to předně můj typ. Měla jsem, co dělat, abych na něj neskočila a přede všema ho neojela:)))) Příště už budu jen říkat, že jsem lezbička.

Openbare repetitie Nederlands Kamerorkest

Rychlá krátká. Dnes jsem se jela podívat do Beurs van Berlage, kde se konal koncert pro širokou veřejnost, a to v pravé poledne v Yakult Zaal. Tato multifunkční budova sídlí přímo u náměstí Dam. Původně sloužila jako budova burzy. Jde o klíčovou stavbu moderního holandského hnutí, v jehož čele stál právě architekt Hendrik Berlage. Dnes se zde konají koncerty, výstavy, přehlídky či konference.
Původně jsem se vydala shlédnout architekturu této slavné budovy, ale na internetu vysela zpráva, že se bude tento pátek konat zdarma koncert pro veřejnost, čemuž nešlo odolat.
Odpoledne jsem završila opět kulturně a to v Rijksmuzeu, kde jsem dvě hodiny chodila v totálně mokrém oblečení. Jaksi totiž už dva dny pořád prší a ne a ne přestat...Předtím než jsem se tam se školou vydala, ptala se učitelka jedné Estonky, jak se dostaneme do Rijksmuzea na kole. A ona to neuměla na mapě ukázat, neboť nevěděla sebemenší páru, kde to je! No to mě málem kleplo a to v Amstru studuje třetí rok. Vesměs mám pocit, že lidi na AUC moc muzea nešajnujou. Oni mají jiná "hobby", jako dělat v noci bordel po chodbách, rozbíjet piva a nezdravit ve výtahu. No ale o nich příště. Ve shrnující zprávě. Nebezpečně se mi to tu krátí, ale třeba mě Praha překvapí. Třeba hovnama na ulici... Na sedmičce každodenní jev. To než si zas na to zvyknu, budu chodit domů zasraná...

"Het was echt leuk middag!"

Trocha toho vzrušení

Včera jsem psala Doře, jak jsem si ten pobyt krásně užila a vlastně nedošlo k žádným větším škodám na jejím majetku a ani já neměla žádné výjimečné náklady navíc. Jenomže jak se říká: "nechval dne před večerem", tak na tom přísloví něco asi bude. Včera jsme popíjeli u Honzíka. K večeři jsem dělala tatarák a gulášek no a zapíjeli jsme tak, že jsem u kluků přespala dodnes. Ráno jsem si vzpomněla na auto, a tak jsem vykoukla od nich z terasy, zda ho pořád ještě mám. Stála jsem v desátém patře, nicméně jsem viděla něco svítivého bělostného za stěračem. No řešili jsme již minulý týden s klukama, že je divné to, že od Nového roku venku parkuje nějak málo aut. Parkovací automat byl ale pořád nefunkční, tak jsem nad tím mávla rukou. Myslela jsem si, že mám u auta nějakou reklamu. No a nebylo to tak:) Byly to dvě krásné pokuty, jedna za 56,30euro. A parkovací automat se měl čile k světu. Aby toho nebylo málo, po vedlejším parkovišti se proháněl odtahovák... A strašně chcalo a já neměla klíče od auta. Nelenila jsem, nasedla v tom chcanci na kolo a podnikla sedmikilometrovou psychopatickou jízdu směr koleje, kde jsem se opravdu jen otočila a jela zpět. Téměř po hodině, naprosto v propršených teniskách a kalhotech, jsem  byla opět u auta. Odtahovák mi ho neodvezl a já byla vlastně ráda, že to skončilo u dvou pokut. Naložila jsem kolo do auta a vyjela. Nejdřív jsem se rozčilovala, proč nebyla někde upozorňovací cedule, že to místo je placené, ale při výjezdu jsem zahlédla žlutou ceduli jako kráva (v holandštině), že parkování je od 1. 1. 2012 zpoplatněné. Přijela jsem ke kolejím a šla za správcem, ať mě nechá parkovat na dvoře, že mu zaplatím parking, neboť jinak den před kolejí stojí 17euro. On byl tak hodný, že svolil a poradil mi co a jak. Nakonec parkuji za rohem a zadarmo:) No a Honzík má zápal plic... Doufám, že ho po dnešku nebudu následovat.
Je jinak pěkný počasí, sice chčije, ale bouřku v zimě a rozkvetlý kytky venku jsem ještě nezažila.

 PS: Dnes mě rozesmálo, že jsem potkala opět kachny, ale ne na fietspadu, nýbrž rovnou na silnici, jak si to pěkně vykračují.

Tilburg - Amsterdam

O víkendu jsem měla trochu rušno. Nejprve jsem Honzíkovi dělala čajíček, protože není vůbec nemocný, nicméně mu doktor dal kodein... doktoři tu jsou vážně divný. Honza si mě dvakrát během jednoho týdne pozval k sobě na párty a pak mi u místo toho umíral, takže mi dluží již dvě povyražení.
Kolem poledne jsem začala tahat ze sklepa Martinovy kufry do auta. Jeden jeho kufr mi zabral celý zavazadlový prostor! O tom, jak byl těžký ani nemluvě. Pak jsem nasedla na kolo a jela vyzvednout Martina z RAI. Potkala jsem ho již na cestě ke mně. A šoural se! Takže ještě, že jsem si pro něj dojela, ještě teď bych jinak čekala u auta. Martin měl další zavazadlo a dvě tašky k tomu. Nevím, co na tom Slovensku mají tak zajímavého, že si toho tolik přivezl. Nicméně nezklamal a byl šik jako vždy. Měla jsem trochu časovou tíseň, neboť večer jsem očekávala Storma. Proto jsem naházela tašky do auta a vyrazili jsme. Martin měl nejdříve v plánu nákup v Ikee, poté zastávku u něj doma a pak školu. Co Vám budu povídat, běhal chudák po Ikee a hledal přikrývku, polštář a další věci do bytu. Skončili jsme u skladu, kde jsme měli vyzvednout ještě skříň. Došli jsme ke krabici, kterou bych strčila do auta, jen kdybych si vytřískala přední okýnko, tak jsme nakonec zvolili jinou skříň  a to podle velikosti krabice:)Bylo to poprvé, co se Martinovi lesklo čelo. Chudák asi nějaký čas do Ikei nepáchne. No a když jsme dorazili ke kase, kde stálo dalších asi milion lidí, zjistila jsem, že už jsem měla být na cestě do Amsterdamu. Čekali jsme asi 20minut, neboť byla sobota a všichni se rozhodli jet na nákup. V Tilburgu jsem ho chudáka vyložila, ani na kafíčko jsem se nezastavila, a jela směr Amstr. Trochu jsem to švihala, takže dobře že mě nikdo nezastavil. No a od auta jsem pokračovala psychopatickou jízdou směr koleje, kde už na mě čekal Storm. S ním jsem si zablbla asi pět minut a poté mu rozbila hlavu o zem. Takovou bouli, co se mu udělala jsem v životě neviděla. Celý večer se mnou nemluvil... Takže super večer. Když šel spát, tak jsem se bála, že se mu udělá hematom a bude to mít následky. Naštěstí ráno se už tulil, tak mi bylo odpuštěno. I když mi říkal, když se loučil: "tak pááá příští rok." Tak nevím, co tím myslel. Byli jsme spolu ale v neděli krmit kachny a to se mu moc líbilo.
Jo a Martinův pán domácí ho šikanuje. Nezapíná topení a dal mu i do smlouvy, že když bude pryč, tak ho nesmí pouštět:) Myslím, že se dovím ještě spoustu zajímavostí. A čekám pánskou dospělou návštěvu tento víkend!!!

Rubens je Bůh

Dnes jsem nelenila a před školou jsem vyrazila do slavné Hermitage v Amsterodamu, která hostí slavná díla ze slavné sbírky v St. Petersburgu, kterou nasbírala zejména Kateřina Veliká během pobytu v Evropě. Babička mi hodně o té původní Hermitagi často vyprávěla. Když žila v Rusku, podnikala tam sama dobrodružné výpravy přímo vlakem z Moskvy. Musím předem zdůraznit, že nejsem milovníkem barokního umění, a právě proto mě výstava snad ještě více uchvátila. Měla jsem pouhé 2,5 hodiny času, nicméně jsem je strávila ke své nejvyšší spokojenosti. Výstava byla věnovaná Rubensovi, jehož Ježíš s modrými rty, upřeným výrazem a postavením těla mě donutil se zastavit a s uchvácením si ho prohlížet. Byl to takový zvláštní intimní pocit, osobní porno, kde se snoubilo nadšení pro jeho tělo a zároveň pocit něhy za to, že trpí:) No nechápu to. Já bezvěrec s ním strávila pěknou chvilku. Vlastně šlo o výstavu i dalších vlámských malířů - van Dycka a Jordaense. Narozdíl od Allard Pierson muzea, které je o ničem, tohle by si neměl nechat ujít nikdo, kdo projíždí kolem i za ty nekřesťanské peníze...

Slunce dnes svítilo tak intenzivně, že mě paprsky píchaly do očí a znemožňovaly mi pořádně vidět na cestu. Přehlédla jsem dokonce tramvaj. Tramvaje tu stejně jezdí strašně rychle, pohybují se mrštně jako had a vždy mě vyděsí, když se přede mnou náhle vynoří.

Samotná budova, ležící z jedné strany přímo u řeky Amstel v čísle 51 a z druhé strany od Stopery, je místem, které rozhodně stojí za to vidět. Na Amsterodam jde o nečekaně rozsáhlou budovu s velkým dvorem, kde mě uchvátila louka, posetá tisíci malými jarními kytičkami. Je tu nádherné jarní počasí. Musím se tam vrátit s foťákem. Vlastně musím všechno pořádně znova vidět. Je to skličující pocit, že jsem ještě neviděla vše, co jsem měla:) No a jelikož musím všechno vidět a všude být, přišla jsem nakonec pozdě do hodiny dutch.:)

Princezna Sigita

Otevírám Sigitino okénko... Má trpělivost již vyprchala. S takovým člověkem, jako je Sigita, jsem se snad do teď nesetkala. Měla jsem s ní tu čest již během semestru na kurzu Filmoví autoři, kde na sebe upozornila takovým způsobem, díky němuž jsem ihned věděla, že se mám od ní držet co nejdál a ideálně s ní nepracovat na žádném projektu. I když bych vedle ní aspoň zazářila svojí nesmírnou inteligencí. Co mě tenkrát zaujalo, byly dvě věci. Nejprve měla napsat svůj email na kus papíru, aby jí přišly informace ke kurzu. Sigita nelenila, zvedla ruku a prohlásila na celou třídu směrem k učitelce: "Co mám dělat, když si nepamatuji svůj email???"... No na to se nedá nic říct, pokud člověk chce zůstat slušný. Druhá věc, která mi uvízla v paměti, byla ta, že profesorce poté, co nám řekla, na jaké filmy se budeme dívat, Sigita odvětila, že na Stanlyho Kubricka jí maminka zakázala se dívat. Podotýkám, že ksichtem vypadá na čtyřicet. Nejdříve mě sice napadlo přirovnání se starejma holkama z Red lightu, ale takovou urážku si nezaslouží (ony :).
V pondělí jsem dorazila poprvé do školy a v lavici přede mnou opět seděla. Ano, byla to ona, Sigita a opět perlící. Neumí nic říct holandsky, pořád se vzteká, že něco nechápe, učitel to pořádně nevysvětlí, či vysvětluje jasné věci příliš dlouho. Jedna z jejích drzých poznámek byla: "Ježíš, to je tak banální, a museli jsme s tím strávit posledních 10 minut? A proč se to musím učit? Nevím co po mě chcete. Nic nevysvětlíte."
Dokonce se na hodině rozbrečela a řekla, že si musí vzít pauzu, že to nedává. Asi si taky budu muset vzít příště pauzu, až bude Sigita mít proslov. Už si představuji, že ji hlavou mlátím do stolu a křičím, si blbá, si blbá. Asi nemůžu být učitelem, zavedla bych tělesné tresty. Sigita je v středně pokročilé úrovni a nezná imperfectum a perfectum!!! Ptala se, co s tím má dělat. Moji radu, ať se vrátí do méně náročné třídy, ignorovala.
Dnes jsme se představovali naší nové profesorce a Sigita na otázku, kým chce být za deset let odpověděla: "Chci být princezna, manželka prezidenta Spojených států amerických..." Všichni jí držíme palce, ale měla by si rozmyslet, zda chce být princezna či manželka amerického prezidenta. Myslím, že s její inteligencí princeznou být určitě může, nicméně si nedokážu představit, jak by mohla s tím, co v hlavě má, přeměnit republiku na království. No ale třeba nás ještě mile překvapí. No a na závěr můžete hádat, která že to je. Viz foto.

PS: Mám profesorku holandštiny, jež se jmenuje Joke - jméno jí rodiče dali v době, kdy ještě nikdo neřešil, co to znamená v angličtině. Přišlo mi to zábavný, jenomže to jsem neznala ještě její příjmení:) Jmenuje se Joke Olie, v holandštině olej. Chudák je prý posměchem celé akademické půdy. Nicméně je skvělý řečník a milovnice umění, architektury a historie, jsem tedy nadšená. Vezme nás na několik exkurzí po městě a do galerií s výkladem v holandštině.

Zpět na místě činu

Jsem zpět v městě hříchu a musím se přiznat, že mám hříšné myšlenky. Je to zejména proto, že mě čeká pouze měsíc intenzivní dutch, jinak jsem volná jako pták. S přistáním na Schipholu mě zalilo příjemné teplo a pocit štěstí. Vedle mě seděla moje malá příšerka, která mi nadšeně křičela do ucha, že je v Holandsku. Povím Vám, že s dětmi se k Vám ostatní chovají mnohem lépe. Máte přednostní vstup do letadla a žádné čekání ve frontě s ostatními pasažéry. Nevýhodou ovšem je, že pak člověk veze třeba místo klasického příručního zavazadla dvoumetrového plyšového psa:)
To, že jsem zpět v Amsterdamu, jsem pocítila při první jízdě na kole. Byla jsem vyčerpaná po prvním a zároveň posledním kopečku a do školy jsem dorazila se značným zpožděním. Cesta mi trvala dokonce o 6min déle než normálně. První den jsem skutečně protrpěla a myslela, že zhynu. Nicméně dnes už vše bylo ok.
Zatím mě vše jen těší. Dokonce i Albert Hein, má 50% slevu na kozí sýry a goudu:)
Z čeho mám ale největší radost je, že jsem v nejpokročilejší úrovni dutch (B2), kterou škola nabízí. A nejen to, dokonce pokračuji ve stejné knize, co jsem měla v holandském institutu. Mám ideální rozvrh, každý den kromě středy tři hodiny dutch. Večery mám volné a dopoledne můžu vyspávat kocovinu:) Mám ale brutální plán, co chci stihnout vše vidět, takže to nesmím přehánět s návštěvami u Honzíka.

PS: Už jsem se kolikrát rozčilovala, když jsem se střetla na fietspadu s někým nedisciplinovaným. Vysvětlovat ale něco třem kachnám, který si to dnes trádovaly proti mě , že  na fietspadu  nemají co dělat, to mě vzalo vítr z plachet a rozesmálo:)))
Je to tu prostě fajn.