Kapitán, jenž jako první opustil potápějící se loď

Amsterdam pláče a já s ním. Martin odletěl za haluškama, ale málem mu to nevyšlo. Nemá chodit pozdě na letiště, to by mu neprodali jeho letenku a nemusel by pak jako nadržená buznička lítat s kufrem dvě hodiny sem a tam a modlit se, aby nemusel jet za mnou spát a znova pít:) Počasí je  od včera nesnesitelný. Voda pod námi, potopa na dohled. Martin nás tu nechal v tom nejhorším počasí místo toho, aby si ho užil pěkně s náma... 

Linda se dnes dvakrát ztratila v Amstru. Je mi to sice záhadou, ale je to tak. Jezdila na kole s pošťáckou pláštěnkou a vypadala jako vyděšená spermie hledající vajíčko. V úterý jsem připravila slavnostní rozlučkovou večeři a trochu se nám to protáhlo do brzkých ranních hodin. 

Opět jsem dokázala, že jsem nejlepší hostitelka. Vybrala jsem hry, ve kterých se cítím pevně v kramflecích, jenom náš Martínek nesdílel mé nadšení ze hry. Byl zbytečně negativní už od začátku a prudil tím, že nedával pozor. Spíš ho bavilo nandavat Ivanovi náušnice či mi šmírovat po bytě, což jsem zjistila až z fotek:) Nechtěl nejspíš uvěřit, že nejsem také z Bernolákova. Aby bylo všem jasno, tak Bernolák byl významný slovenský učenec z národního obrození, který opsal od Jungmanna učebnici češtiny a vyměnil pár slovíček, třeba tlustý za hrubý či svačinu za desiatou:) No kapacita mezinárodního rozměru každým coulem. 

Martin se už týden hádal s Ivanem, že všechny basketbalistky jsou lezby. Ivan má totiž spolubydlící, která tenhle sport hraje. No a netušili jsme, že tuto noc nastane rozuzlení celého sporu. S Ivanem jsem dostali záchvat smíchu v momentě, když Mimi řekla, že hraje basket. Martin málem praskl, jak byl rozezlen a my se váleli po zemi. Mimi už neřekl nikdo celý večer jinak, než ty lezbo:) Kluci odcházeli ve 4 ráno a mě čekal tří hodinový spánek a druhý den ráno role specialisty - vedla jsem hodinu o filmu Sex, lies and Videotape. Ráno jsem se vyvalila z postele, ještě s dosti nejistým krokem proplula do koupelny, dala se do kupy a vyjela směr škola. 

Byla ještě tma, ale příjemný vzdoušek mě ovíval a já věřila tomu, že se mi krev rozproudila natolik, že mi nehrozí žádná žaludeční nehoda. Jenomže ve škole bylo po vánku... Nebylo to poprvé, co jsem ve škole zvracela  a poté prezentovala před třídou plnou lidí s ústy, které by si zasloužily zůstat zavřeny pro dobro ostatních. Musela jsem si ale vymyslet historku o zkažené rybě, neboť jsem se bála, že během mé přednášky, budu potřebovat opustit rychle místnost. Sylvie byla tak hodná a nabídla mi strategické místo co nejblíže ke dveřím, abych něco cestou neztratila a stihla to:)Já ale jako správný profík nad tím jen mávla rukou, že to dám od tabule, neboť za ty léta už poznám, kdy to na mě přijde:) Dneska jsem měla poslední přednášku, pak napsala závěrečný test z dutch a zítra musím vymyslet esej a do 18h jí napsat. Je toho na mě prostě moc. Ale už jen pár dnů a bude po všem... 

Dáreček

Zítra jedem s Martinem do Bruselu. Už mám cestovní horečku a Martin připravený pytlík (na blití samozřejmě). Na nádraží máme být v 7h ráno, to asi oba umřeme takhle brzy vstávat. Včera jsme navštívili FOAM muzeum fotografie. Moc jsem od toho neočekávala, ale bylo vskutku moderní. Tedy prázdné:) Jedna místnost byla plná fotografií ležících na zemi a u toho nápis, ať si klidně fotografie prohlédneme ale nešlapeme po nich. Což nebylo možné splnit, pokud si je člověk chtěl opravdu prohlédnout:) Martin si chtěl vzít domů jednoho pěkného kluka, ale pak si to rozmyslel, prý se mu tak zas nelíbil. 

Co nás ale opravdu oba zaujalo, byla stěna plná bílých hrnečků, u které jsme seděli asi hodinu a povídali si. Stála u nich cedule "Please, take me home". No tak jsme si každý jeden vzali. Martin je strčil do své velké tašky a smáli jsme se u toho jako blázni, co by na to muzejníci řekli, kdyby jsme jim vzali celou tu stěnu. Nemuseli bychom aspoň řešit, jak seženeme dárečky k Vánocům domů. Řehňala jsem se tomu, že nejenom Češi rádi dostávají dárečky, ale i na Slovensko takhle móda dorazila:))) No pro samotné muzeum fotografie to rozhodně není dobrý obrázek, že nás nejvíce zaujal jejich hrneček. My ale rozhodně odcházeli s pocitem, že se nám ta dnešní návštěva FOAM opravdu vyplatila. 

Nicméně když jsme odcházeli, tak jsem u východu zahlédla ceduli, kde bylo napsáno, že hrneček stojí 3,5euro, což mě trochu vyděsilo. Ale mávli jsme nad tím rukou a brali to tak, že to je v ceně Muzeumkaart. Komu by se chtělo hlavně u východu vyndavat hrnek z tašky že? Naše muzejní putování jsme ukončili na Rembrantplein u vánočního stánku s teplým svařákem. Moc pěkně jsme si popovídali a připili se, takže večer se vydařil. Dneska se na můj ošklivý FOAM hrneček pořád usmívám a říkám si, jak se něco tak ošklivého může stát symbolem něčeho pěkného. No a v tom je zakopaný pes celé semiologie. Asi budeme s Martinem plakat, až se budeme před Vánoci loučit:))))

One man show

Jsem vážně nastartovaná, takže jídlo musí jít hold stranou. Dnes jsem měla vést hodinu o filmu Morvern Callar od Lynne Ramsay s jednou spolužačkou, nebo abych to lépe vystihla, " pubertálním načinčaným fakanem" jménem Ilona. Naše komunikace  již od začátku nesla známky toho, že mezi námi brzy dojde ke konfliktu. Začalo to tím, že mi Ilona napsala email (bez toho, aniž by mě oslovila a popřála pěkný den), v němž mi dosti neurvale sdělila, že jelikož jsem se jí neozvala doteď sama, musí napsat tedy ona, neboť musíme pracovat na naší prezentaci. A že má čas zítra od 13h. Jedním emailem narušila nejen základní pravidla slušné komunikace pomocí užití špatné formy ale rovněž zvolenými slovy. Nezbývá než gratulovat za tuto preciznost. Znělo mi to jako, oh já si udělám na tebe čas, ale mohu jen v 13h a ty to akceptuj... Odpověděla jsem jí (s popřáním pěkného dne:), že se omlouvám, ale nemohla jsem jí najít podle jejího jména na facebooku. Nicméně že jsem celý den doma, ať přijde. Na to mi nic neodepsala a druhý den zazvonila v 15h u mých dveří. Vešla doprostřed pokoje v kozačkách, stylem tak tady mě máš, a já jako správná prudička jí ihned nabízela přezuvky a stála u nich a trvala na tom, že si je má vzít. Nejistě sundala boty. Rychle pochopila, že je na mém území a musí tolerovat má pravidla, což bylo asi naposledy, co tak učinila (za což nesu vinu částečně sama). Málem mě trefilo, když mi řekla, že film ještě neviděla a že jen skoukla nějaké scény. Byla u mě asi 5 minut a na to prohlásila, že jde kouknout rychle na film, ať mě nezdržuje!!! A že vše dojednáme poté. Nemohla také pochopit, jak to že jsem jí nemohla na netu najít, prý jde vždy mezi prvními nalezenými výsledky. Poprosila jsem jí, ať se tedy u mě najde, což jí trvalo, k mé spokojenosti, asi 10min a celkem to asi otřáslo jejím egem, že opravdu není k nalezení...
Poté jsem jí navrhla jednotlivé scény, které promítneme a shodly jsme se jen na dvou. Jelikož jsem jí měla už během chvilky plný zuby, neboť akceptovala jen sebe, nemělo cenu se s ní dále dohadovat. Nechala jsem zbylý výběr na ni. Na to mi napsala, že už nemá čas, že to nemůže dělat celý večer (evidentně šla na párty, jak je tady dobrým zvykem). Ona nebyla ochotná ustoupit ani z jedné věci. Neuvěřitelný... Vykládala mi naprostý krávoviny, co je v tom filmu důležitý. Absolutně bojkotovala mé nápady. No a podle toho to dnes dopadlo. Prezentovaly jsme takovým způsobem, že jsme si skákaly do řeči. Ona mě buzerovala, ano buzerovala!!!, kdy mám zastavit přehrávání jednotlivých scén, jako bych byla její poskok. Nejvíc mě dožralo, když mi řekla, ať přeskočím poslední scénu na určitý dialog, že nemáme čas... Jako by to šlo tak jednoduše:)  Kdyby mě včera bývala poslouchala, tak jsem jí jasně řekla, že scény jsou příliš dlouhé.
Zajímavé bylo, že měla problém rozlišovat mezi "já" a "my". Vlastně to činila zcela obráceně. Tam, kde jsem s ní zásadně nesouhlasila, říkala "my si myslíme" a tam, kde jsme spolu došly k určitému závěru společně, používala formulaci "já si myslím".
Při zpěvné vazbě jsem rozesmála Sylvii (profesorku), neboť jsem přesně pojmenovala to, co negativně ovlivnilo naší i tak slušnou prezentaci. Byla to ztráta rovnováhy mezi partnery, tedy selhání týmu a egoická prezentace jedince na úkor druhého, nerespektování otázek partnera a kladení svých vlastních místo rozvíjení toho, na co se partner publika ptal...  
Ale z celého příběhu mám jedno ponaučení, příště nejprve řeknu NE. Poté zvolím výstrahu v podobě FUCK YOU. A pokud to nezabere, tak rozhodně zabere FUCK YOU YOU FUCKING BITCH AND SHUT UP :) Jenomže to ještě budu muset přeložit do akademického prostředí, což bude vyžadovat jistou dávku důvtipu a mnohem rafinovanější taktiku. Ne vždy se člověk snaží porazit publikum, ale naopak "spolupracovníka". No stejně, není ta spolupráce v mnohém složitější, než čistý a přímý konflikt?

Vražedná muzejní tour

Martin všechno, co mu řeknu, vykecá Ivanovi! Nechápu to, přitom já to píšu jenom na blog:). Už mám pocit, že trávím čas s oběma a to máme ještě společně jet na výlet. To bude hanba.

Martin strašně mešká... Jako moje cholerická povaha to neustálé čekání na něj není schopná vydržet. Meškal dokonce i tedhá, když jsme byli dohodnutí na záškoláckého jointa. Taky se nám to tu krátí. Nechápu, že ten čas tak letí. Neviděli jsme ještě všechny muzea, tak jsem  Martinovi sestavila vražedný plán na příští dva týdny. Začali jsme Královským palácem. Původně byl sraz v 16h, pak mi to Martin ale posunul na 16.15 a dorazil ještě o dalších 20min později. Je horší než ženská a to se ani nelíčí. Z paláce nebylo nic, protože nám hned u vchodu jeden fešný hošík oznámil, že vstup je jen do 16.30. No nevěděla jsem, koho má zabít dřív. Taky jsem na Martina půl hodiny štěkala a on se na mě jen smál a tvrdil, že se přeci nic vážného nestalo. Musel pak za trest se mnou nakupovat a měl tu drzost ještě brblat, že se nudí. No to čekání na Damu byla naopak velká zábava:)

V sobotu jsem pro změnu čekala 20min na Spui. Musela jsem ho ještě vyzvednout u Munttoren, protože by netrefil těch 200m do Allard Pierson archeologického muzea. Ještě mě ke všemu vyděsil, neboť mi sáhl zezadu rukou na rameno a já ho neslyšela přicházet. Rozhodla jsem se také, že od příště na něj budu čekat už jen v muzeu. Taky jsem odhalila jeho usmiřovací taktiku. Odvádí pozornost na to, jak mi to zrovna dneska sluší... No je to kulišák, ale na mě si nepřijde. 

Nicméně Allard Pierson muzeum byl jeden velký propadák. Prosím nikdo tam nechoďte, hlavně ne ti, co někdy byli v muzeích v Řecku...Strašný... V přízemí jsme byli zklamaní z dosti chudé egyptské sbírky (zjistila jsem potěšující zprávu, že jsme oba chtěli studovat na ff egyptologii). Infarkt jsem ale dostala málem až v prvním patře, neboť na mě vykoukli tři Karyatidy. A jelikož vím, že 5 jich je v Athénách a jen jedna ukradená Brity v Londýně, věděla jsem, že jde o jeden velký podvod. Ano, podvod!:) Byla to kopie, kopie z 19. století, no a to samé se opakovalo u mykénské Lví brány. 

Prosím nechoďte tam:) Jediné, co jsem se dověděla bylo, jak balzamovat těla a že každý chlap, má jiný péro.

No po té blamáži v archeologickém muzeu jsme se rychle sebrali a utíkali ještě shlédnout Begijnhof (místo, kde působily bekyně a kde napravovaly hříšníky). Martin si cestou pořád pobrukoval Kabáty "Když se chlapy poperou" a už to tak vypadá, že ta melodie se mu stane osudnou a nikdy se jí už za trest nezbaví. Celkem vzato, ale myslím, že nás vztah se dost upevnil a našel společný směr:) Již jsme spolu nakupovali, strávili volný čas procházkami a muzei. Každý den si píšeme a říkáme si něžná slovíčka, která používají milenci v intimních chvílích. A možná vezmeme Storma do Bruselu, pokud se kluci rozhoupou a KONEČNĚ MI ŘEKNOU, KDY JEDEME:)))

A nakonec si musím postěžovat. Jak Martin tak Linda neustále kritizují blog, že je prý nudný:)  Je ale zajímavé, že to říkají jen tehdy, když nepíšu o nich. Doufám, že mi brzy poskytnou nějaký "juicy" materiál jako námět.

Linda přestane číst prý blog, pokud ještě napíšu další básničku. Tak tady jednu má speciálně pro ni: 

Nemá dosti kázně,

poslouchati básně,

jenom druhé prudí

svojí sexy hrudí. 

Měla by si více,

šetřit svoje plíce.

Věnovat se psaní,

(tak a zbytek dodám, až mě odprosí:)

Als haringen in een ton (Jako sardinky v sudu)

Ondra má dnes narozeniny, tak mu věnuji toto krátké povídání ze života haringa (sledě). Mimochodem to je pěkný pech mít narozeniny čtyři dny po svém svátku a tři týdny před Vánoci. To se našemu Quidovi nestane, o to se postarám:) Prostě a jednoduše ho nesmíme zplodit od jara do léta:) 

Ale zpět k tématu. První haring v novém roce se pyšní názvem "Hollandse nieuwe". Zpravidla to je ten, kterého rybáři chytí v květnu. V zimě se prý haring nejí, neboť je příliš vyhublý. Součástí jídelníčku každého Holanďana je opět na jaře a to v momentě, kdy má alespoň 16% tuku. Haring se očistí již na lodi, posolí se a dá do mrazáku. První sobotu po výlovu se slaví "Vlaggetjesdag" (vlajkový den), na  němž se první soudek haringu prodá tomu, kdo nabídne největší sumu. ˇČástka se poté věnuje na dobročinné účely. Náš figurant na obrázku jí haringa "aan de staart", tedy za ocas, což je tradiční způsob. Návod ke správnému požití zní následovně- "Je pakt de schoongemaakte haring vast bij de staart, je legt je hoofd in je nek en eet de haring op." Tak praví Code 2 Nederlands Takenboek.

A nakonec výjimečně narozeninová básnička (een gedicht):

Ondra má rád kočičky, 

které sedí u akvárka 

a otravují rybičky.

Nejradši má haringa,

kterého mu do pusinky

strká jeho Irenka.