Kapitán, jenž jako první opustil potápějící se loď

Amsterdam pláče a já s ním. Martin odletěl za haluškama, ale málem mu to nevyšlo. Nemá chodit pozdě na letiště, to by mu neprodali jeho letenku a nemusel by pak jako nadržená buznička lítat s kufrem dvě hodiny sem a tam a modlit se, aby nemusel jet za mnou spát a znova pít:) Počasí je  od včera nesnesitelný. Voda pod námi, potopa na dohled. Martin nás tu nechal v tom nejhorším počasí místo toho, aby si ho užil pěkně s náma... 

Linda se dnes dvakrát ztratila v Amstru. Je mi to sice záhadou, ale je to tak. Jezdila na kole s pošťáckou pláštěnkou a vypadala jako vyděšená spermie hledající vajíčko. V úterý jsem připravila slavnostní rozlučkovou večeři a trochu se nám to protáhlo do brzkých ranních hodin. 

Opět jsem dokázala, že jsem nejlepší hostitelka. Vybrala jsem hry, ve kterých se cítím pevně v kramflecích, jenom náš Martínek nesdílel mé nadšení ze hry. Byl zbytečně negativní už od začátku a prudil tím, že nedával pozor. Spíš ho bavilo nandavat Ivanovi náušnice či mi šmírovat po bytě, což jsem zjistila až z fotek:) Nechtěl nejspíš uvěřit, že nejsem také z Bernolákova. Aby bylo všem jasno, tak Bernolák byl významný slovenský učenec z národního obrození, který opsal od Jungmanna učebnici češtiny a vyměnil pár slovíček, třeba tlustý za hrubý či svačinu za desiatou:) No kapacita mezinárodního rozměru každým coulem. 

Martin se už týden hádal s Ivanem, že všechny basketbalistky jsou lezby. Ivan má totiž spolubydlící, která tenhle sport hraje. No a netušili jsme, že tuto noc nastane rozuzlení celého sporu. S Ivanem jsem dostali záchvat smíchu v momentě, když Mimi řekla, že hraje basket. Martin málem praskl, jak byl rozezlen a my se váleli po zemi. Mimi už neřekl nikdo celý večer jinak, než ty lezbo:) Kluci odcházeli ve 4 ráno a mě čekal tří hodinový spánek a druhý den ráno role specialisty - vedla jsem hodinu o filmu Sex, lies and Videotape. Ráno jsem se vyvalila z postele, ještě s dosti nejistým krokem proplula do koupelny, dala se do kupy a vyjela směr škola. 

Byla ještě tma, ale příjemný vzdoušek mě ovíval a já věřila tomu, že se mi krev rozproudila natolik, že mi nehrozí žádná žaludeční nehoda. Jenomže ve škole bylo po vánku... Nebylo to poprvé, co jsem ve škole zvracela  a poté prezentovala před třídou plnou lidí s ústy, které by si zasloužily zůstat zavřeny pro dobro ostatních. Musela jsem si ale vymyslet historku o zkažené rybě, neboť jsem se bála, že během mé přednášky, budu potřebovat opustit rychle místnost. Sylvie byla tak hodná a nabídla mi strategické místo co nejblíže ke dveřím, abych něco cestou neztratila a stihla to:)Já ale jako správný profík nad tím jen mávla rukou, že to dám od tabule, neboť za ty léta už poznám, kdy to na mě přijde:) Dneska jsem měla poslední přednášku, pak napsala závěrečný test z dutch a zítra musím vymyslet esej a do 18h jí napsat. Je toho na mě prostě moc. Ale už jen pár dnů a bude po všem... 

Dáreček

Zítra jedem s Martinem do Bruselu. Už mám cestovní horečku a Martin připravený pytlík (na blití samozřejmě). Na nádraží máme být v 7h ráno, to asi oba umřeme takhle brzy vstávat. Včera jsme navštívili FOAM muzeum fotografie. Moc jsem od toho neočekávala, ale bylo vskutku moderní. Tedy prázdné:) Jedna místnost byla plná fotografií ležících na zemi a u toho nápis, ať si klidně fotografie prohlédneme ale nešlapeme po nich. Což nebylo možné splnit, pokud si je člověk chtěl opravdu prohlédnout:) Martin si chtěl vzít domů jednoho pěkného kluka, ale pak si to rozmyslel, prý se mu tak zas nelíbil. 

Co nás ale opravdu oba zaujalo, byla stěna plná bílých hrnečků, u které jsme seděli asi hodinu a povídali si. Stála u nich cedule "Please, take me home". No tak jsme si každý jeden vzali. Martin je strčil do své velké tašky a smáli jsme se u toho jako blázni, co by na to muzejníci řekli, kdyby jsme jim vzali celou tu stěnu. Nemuseli bychom aspoň řešit, jak seženeme dárečky k Vánocům domů. Řehňala jsem se tomu, že nejenom Češi rádi dostávají dárečky, ale i na Slovensko takhle móda dorazila:))) No pro samotné muzeum fotografie to rozhodně není dobrý obrázek, že nás nejvíce zaujal jejich hrneček. My ale rozhodně odcházeli s pocitem, že se nám ta dnešní návštěva FOAM opravdu vyplatila. 

Nicméně když jsme odcházeli, tak jsem u východu zahlédla ceduli, kde bylo napsáno, že hrneček stojí 3,5euro, což mě trochu vyděsilo. Ale mávli jsme nad tím rukou a brali to tak, že to je v ceně Muzeumkaart. Komu by se chtělo hlavně u východu vyndavat hrnek z tašky že? Naše muzejní putování jsme ukončili na Rembrantplein u vánočního stánku s teplým svařákem. Moc pěkně jsme si popovídali a připili se, takže večer se vydařil. Dneska se na můj ošklivý FOAM hrneček pořád usmívám a říkám si, jak se něco tak ošklivého může stát symbolem něčeho pěkného. No a v tom je zakopaný pes celé semiologie. Asi budeme s Martinem plakat, až se budeme před Vánoci loučit:))))

One man show

Jsem vážně nastartovaná, takže jídlo musí jít hold stranou. Dnes jsem měla vést hodinu o filmu Morvern Callar od Lynne Ramsay s jednou spolužačkou, nebo abych to lépe vystihla, " pubertálním načinčaným fakanem" jménem Ilona. Naše komunikace  již od začátku nesla známky toho, že mezi námi brzy dojde ke konfliktu. Začalo to tím, že mi Ilona napsala email (bez toho, aniž by mě oslovila a popřála pěkný den), v němž mi dosti neurvale sdělila, že jelikož jsem se jí neozvala doteď sama, musí napsat tedy ona, neboť musíme pracovat na naší prezentaci. A že má čas zítra od 13h. Jedním emailem narušila nejen základní pravidla slušné komunikace pomocí užití špatné formy ale rovněž zvolenými slovy. Nezbývá než gratulovat za tuto preciznost. Znělo mi to jako, oh já si udělám na tebe čas, ale mohu jen v 13h a ty to akceptuj... Odpověděla jsem jí (s popřáním pěkného dne:), že se omlouvám, ale nemohla jsem jí najít podle jejího jména na facebooku. Nicméně že jsem celý den doma, ať přijde. Na to mi nic neodepsala a druhý den zazvonila v 15h u mých dveří. Vešla doprostřed pokoje v kozačkách, stylem tak tady mě máš, a já jako správná prudička jí ihned nabízela přezuvky a stála u nich a trvala na tom, že si je má vzít. Nejistě sundala boty. Rychle pochopila, že je na mém území a musí tolerovat má pravidla, což bylo asi naposledy, co tak učinila (za což nesu vinu částečně sama). Málem mě trefilo, když mi řekla, že film ještě neviděla a že jen skoukla nějaké scény. Byla u mě asi 5 minut a na to prohlásila, že jde kouknout rychle na film, ať mě nezdržuje!!! A že vše dojednáme poté. Nemohla také pochopit, jak to že jsem jí nemohla na netu najít, prý jde vždy mezi prvními nalezenými výsledky. Poprosila jsem jí, ať se tedy u mě najde, což jí trvalo, k mé spokojenosti, asi 10min a celkem to asi otřáslo jejím egem, že opravdu není k nalezení...
Poté jsem jí navrhla jednotlivé scény, které promítneme a shodly jsme se jen na dvou. Jelikož jsem jí měla už během chvilky plný zuby, neboť akceptovala jen sebe, nemělo cenu se s ní dále dohadovat. Nechala jsem zbylý výběr na ni. Na to mi napsala, že už nemá čas, že to nemůže dělat celý večer (evidentně šla na párty, jak je tady dobrým zvykem). Ona nebyla ochotná ustoupit ani z jedné věci. Neuvěřitelný... Vykládala mi naprostý krávoviny, co je v tom filmu důležitý. Absolutně bojkotovala mé nápady. No a podle toho to dnes dopadlo. Prezentovaly jsme takovým způsobem, že jsme si skákaly do řeči. Ona mě buzerovala, ano buzerovala!!!, kdy mám zastavit přehrávání jednotlivých scén, jako bych byla její poskok. Nejvíc mě dožralo, když mi řekla, ať přeskočím poslední scénu na určitý dialog, že nemáme čas... Jako by to šlo tak jednoduše:)  Kdyby mě včera bývala poslouchala, tak jsem jí jasně řekla, že scény jsou příliš dlouhé.
Zajímavé bylo, že měla problém rozlišovat mezi "já" a "my". Vlastně to činila zcela obráceně. Tam, kde jsem s ní zásadně nesouhlasila, říkala "my si myslíme" a tam, kde jsme spolu došly k určitému závěru společně, používala formulaci "já si myslím".
Při zpěvné vazbě jsem rozesmála Sylvii (profesorku), neboť jsem přesně pojmenovala to, co negativně ovlivnilo naší i tak slušnou prezentaci. Byla to ztráta rovnováhy mezi partnery, tedy selhání týmu a egoická prezentace jedince na úkor druhého, nerespektování otázek partnera a kladení svých vlastních místo rozvíjení toho, na co se partner publika ptal...  
Ale z celého příběhu mám jedno ponaučení, příště nejprve řeknu NE. Poté zvolím výstrahu v podobě FUCK YOU. A pokud to nezabere, tak rozhodně zabere FUCK YOU YOU FUCKING BITCH AND SHUT UP :) Jenomže to ještě budu muset přeložit do akademického prostředí, což bude vyžadovat jistou dávku důvtipu a mnohem rafinovanější taktiku. Ne vždy se člověk snaží porazit publikum, ale naopak "spolupracovníka". No stejně, není ta spolupráce v mnohém složitější, než čistý a přímý konflikt?

Vražedná muzejní tour

Martin všechno, co mu řeknu, vykecá Ivanovi! Nechápu to, přitom já to píšu jenom na blog:). Už mám pocit, že trávím čas s oběma a to máme ještě společně jet na výlet. To bude hanba.

Martin strašně mešká... Jako moje cholerická povaha to neustálé čekání na něj není schopná vydržet. Meškal dokonce i tedhá, když jsme byli dohodnutí na záškoláckého jointa. Taky se nám to tu krátí. Nechápu, že ten čas tak letí. Neviděli jsme ještě všechny muzea, tak jsem  Martinovi sestavila vražedný plán na příští dva týdny. Začali jsme Královským palácem. Původně byl sraz v 16h, pak mi to Martin ale posunul na 16.15 a dorazil ještě o dalších 20min později. Je horší než ženská a to se ani nelíčí. Z paláce nebylo nic, protože nám hned u vchodu jeden fešný hošík oznámil, že vstup je jen do 16.30. No nevěděla jsem, koho má zabít dřív. Taky jsem na Martina půl hodiny štěkala a on se na mě jen smál a tvrdil, že se přeci nic vážného nestalo. Musel pak za trest se mnou nakupovat a měl tu drzost ještě brblat, že se nudí. No to čekání na Damu byla naopak velká zábava:)

V sobotu jsem pro změnu čekala 20min na Spui. Musela jsem ho ještě vyzvednout u Munttoren, protože by netrefil těch 200m do Allard Pierson archeologického muzea. Ještě mě ke všemu vyděsil, neboť mi sáhl zezadu rukou na rameno a já ho neslyšela přicházet. Rozhodla jsem se také, že od příště na něj budu čekat už jen v muzeu. Taky jsem odhalila jeho usmiřovací taktiku. Odvádí pozornost na to, jak mi to zrovna dneska sluší... No je to kulišák, ale na mě si nepřijde. 

Nicméně Allard Pierson muzeum byl jeden velký propadák. Prosím nikdo tam nechoďte, hlavně ne ti, co někdy byli v muzeích v Řecku...Strašný... V přízemí jsme byli zklamaní z dosti chudé egyptské sbírky (zjistila jsem potěšující zprávu, že jsme oba chtěli studovat na ff egyptologii). Infarkt jsem ale dostala málem až v prvním patře, neboť na mě vykoukli tři Karyatidy. A jelikož vím, že 5 jich je v Athénách a jen jedna ukradená Brity v Londýně, věděla jsem, že jde o jeden velký podvod. Ano, podvod!:) Byla to kopie, kopie z 19. století, no a to samé se opakovalo u mykénské Lví brány. 

Prosím nechoďte tam:) Jediné, co jsem se dověděla bylo, jak balzamovat těla a že každý chlap, má jiný péro.

No po té blamáži v archeologickém muzeu jsme se rychle sebrali a utíkali ještě shlédnout Begijnhof (místo, kde působily bekyně a kde napravovaly hříšníky). Martin si cestou pořád pobrukoval Kabáty "Když se chlapy poperou" a už to tak vypadá, že ta melodie se mu stane osudnou a nikdy se jí už za trest nezbaví. Celkem vzato, ale myslím, že nás vztah se dost upevnil a našel společný směr:) Již jsme spolu nakupovali, strávili volný čas procházkami a muzei. Každý den si píšeme a říkáme si něžná slovíčka, která používají milenci v intimních chvílích. A možná vezmeme Storma do Bruselu, pokud se kluci rozhoupou a KONEČNĚ MI ŘEKNOU, KDY JEDEME:)))

A nakonec si musím postěžovat. Jak Martin tak Linda neustále kritizují blog, že je prý nudný:)  Je ale zajímavé, že to říkají jen tehdy, když nepíšu o nich. Doufám, že mi brzy poskytnou nějaký "juicy" materiál jako námět.

Linda přestane číst prý blog, pokud ještě napíšu další básničku. Tak tady jednu má speciálně pro ni: 

Nemá dosti kázně,

poslouchati básně,

jenom druhé prudí

svojí sexy hrudí. 

Měla by si více,

šetřit svoje plíce.

Věnovat se psaní,

(tak a zbytek dodám, až mě odprosí:)

Als haringen in een ton (Jako sardinky v sudu)

Ondra má dnes narozeniny, tak mu věnuji toto krátké povídání ze života haringa (sledě). Mimochodem to je pěkný pech mít narozeniny čtyři dny po svém svátku a tři týdny před Vánoci. To se našemu Quidovi nestane, o to se postarám:) Prostě a jednoduše ho nesmíme zplodit od jara do léta:) 

Ale zpět k tématu. První haring v novém roce se pyšní názvem "Hollandse nieuwe". Zpravidla to je ten, kterého rybáři chytí v květnu. V zimě se prý haring nejí, neboť je příliš vyhublý. Součástí jídelníčku každého Holanďana je opět na jaře a to v momentě, kdy má alespoň 16% tuku. Haring se očistí již na lodi, posolí se a dá do mrazáku. První sobotu po výlovu se slaví "Vlaggetjesdag" (vlajkový den), na  němž se první soudek haringu prodá tomu, kdo nabídne největší sumu. ˇČástka se poté věnuje na dobročinné účely. Náš figurant na obrázku jí haringa "aan de staart", tedy za ocas, což je tradiční způsob. Návod ke správnému požití zní následovně- "Je pakt de schoongemaakte haring vast bij de staart, je legt je hoofd in je nek en eet de haring op." Tak praví Code 2 Nederlands Takenboek.

A nakonec výjimečně narozeninová básnička (een gedicht):

Ondra má rád kočičky, 

které sedí u akvárka 

a otravují rybičky.

Nejradši má haringa,

kterého mu do pusinky

strká jeho Irenka.

Sváteční - tedy pro Ondru - a jak jinak, než o pivu

Dneska je svátek všech Ondrů, takže tomu mému musím napsat pěknou pohádku na dobrou noc. Jsem vyčerpaná. Celý den sedím u počítače a studuji. Ale co bych neudělala z lásky ke svému nejbližšímu bližnímu:) Začnu gulášem. Včera jsem připravovala guláš pro 11 dalších Erasmus studentů (Argentinci, Mexičan, Kanaďanky, Australané, Němci, Číňan a Holanďané). Dost mě vytočilo, že mi na mojí anketu, které české jídlo mám uvařit, odpověděli jen tři lidé (z toho jedním jsem samozřejmě byla já). No a jelikož jsem od přírody pitomá, hlasovala jsem pro guláš. Říkala jsem si, jak se bude v klidu vařit a já se u toho budu učit, ale neudělala jsem vůbec nic, krom toho, že jsem opět Doře připálila hrnec. Nejraději bych jí ho vyhodila z okna a neobtěžovala se s mytím. Ach jo, ty věci z Ikei...Se nedivím, že po mém příjezdu jsem všude našla jen samé sladkosti, protože nic jiného asi ani jíst s tímto vybavením nemůže... Musela jsem si z Prahy přivést mixér, konvici, pořádný hrnec a toustovač. Ondra sice nadával, ale od té doby jím konečně jako člověk. 

A jak je mým dobrým zvykem, tak pěkně od lesa:) Tedy protože jsem byla naštvaná na ignoranci svých spolužáků, chopila jsem se vaření s pivem v ruce. Vybrala jsem si jednu líbivou malou kuželku z lednice a začala usrkávat. Za chvíli jsem byla už pěkně sťatá (moc jsem nejedla a zjistila jsem, že piju 10% speciál:). Měla jsem tu čest s "královnou trapistických piv". Tato královna (La Trappe Quadrupel) kvasí jeden rok v dubových sudech. Jsou svrchně kvašená a sekundární kvašení probíhá v lahvích.

No a byla jednoduše geniální! Ty mniši to hold umí. Dělají pivo s láskou a ne pro zisk. Dávají většinu na dobročinné účely a klíčová je pro ně kvalita surovin nad kvantitou. Jestli mi něco vážně bude chybět, tak to bude tohle.

Přikládám jednu méně aktuální fotku z Belgie(fotila jí Linda pinda, která mě otravovala ihned po uvedení článku, neboť zde nebyla uvedena jako autor. Tímto jí tedy děkuji a navrhuji, ať si přečte znovu smrt autora od Bartha, to by přestala otravovat:). Ta  fotka zcela věrohodně dokládá, že máme s Ondrou minimálně jeden společný koníček:) Tatínek na nás Ondro bude pyšný, až tuto fotku uvidí a bude nás mít ještě radši:) Hlavně když mu neupíjíme u Tondy, ale někde pěkně daleko. 

No ale zpět ke guláši. Jak jsem tak vařila s tím pivem, trošku mi ujela ruka a přehnala jsem to s chilli, takže všem pěkně pak pálila huba:) Na knedlíky všichni koukali, jako by právě dorazily z Marsu a ptali se mě, odkud mám ten chleba. Jeden kluk se mě ptal, že to má zvláštní tvar, tak jsem mu řekla, že to nejsou úplně typický knedlíky, že jsem ve fázi učňovské. Vyvalil na mě oči a byl téměř dojatý, že to je home made, že to je neuvěřitelný a moc si toho váží. Uvedla jsem je tímto do českého kuchařského porna, ale odvahu na to, jim prozradit ingredience, jsem neměla:) Večer se vydařil a překvapilo mě, že i ostatní přinesli různé saláty a těstoviny, jen nikdo žádný národní klenot.  No a ještě dvě zajímavá pozorování. Půlka lidí nezklamala a jedla knedlíky rukou, druhá zas spolu se zeleninovým salátem, který tvořil součást talíře a často zabíral prostor na knedlících:))) Nicméně všichni to dojedli, což jsem ani nečekala. Jen sem tam ostýchavě poznamenali, že má teda říz. Aspoň víc pili pivo.

A teď ještě z jiného soudku. Dneska ve škole bylo hlášení, kterému jsme nerozuměli. Všichni zbystřili a jedna Kanaďanka prohlásila, že to už je jak v americký škole, ale to neměla dělat... Zalapala jsem po dechu a představila si, jak ke mě někdo běží a střílí z brokovnice. Nemohla jsem vůbec dýchat. Na to začal zvonit alarm a profesorka zavelela nechat věci a jít v klidu ven. Dole jsme narazili na školníka, který nejdřív kroutil hlavou a pak nám řekl, že máme jít zpět, že přeci hlásil, že to je jen zkouška. Tak jsme se zas poslušně vrátili zpět do třídy, jen mi ještě asi pět minut šíleně bušilo srdce a klepaly se mi ruce. Dobrej způsob, jak po dvou hodinách opět zvýšit pozornost studentíka:)

Ještě něco málo z trapistické historie. Existuje celkem 11 trapistických klášterů. Přikládám foto nejznámějších trapistických trháků (chybí ještě Orval, Rochefort a Westvleteren). Ty jediné, se mohou označovat jako "Authentic Trappist Product". La Trappe je bohužel holandské, tak si z nich už nebudu moci příště utahovat, že mají hnusný piva:(

Zdroj

PS: Na závěr si ale musím stěžovat. Martin dělá drahoty a nechce se mnou tento pátek do Bruselu. Budu mu tedy bojkotovat návštěvu gay baru. No Ivanovi by určitě neřekl ne... S ním si dá randíčko a mě pak řekne, že nemá čas kvůli práci. Už ho mám prokouknutýho.

Jak o sobě lidé mají často zcela odlišnou představu než jejich okolí

Ivan je potvrzeným gayem. Mám na to čuch. Tvrdila jsem to ještě dřív, než Martin na první hodině shlédl jeho kabelku. Martinovi se podařilo z něj konečně dostat doznání, na jaké straně barikády, že je. Ivan nosí těsné džínsy, elegantní šál a celkově je takový éterický a něžný typ. Pochází z Indonésie, což jsme s Martinem bohužel zhodnotili jako nevýhodu, kvůli jisté délce v jisté části těla...
Když Ivan Martinovi odhalil své malé tajemství, zděsil se, jakmile zjistil, že já jsem ho prokoukla ihned na první hodině. Vůbec tomu nechtěl uvěřit a Martinovi řekl, že se chová jako naprostý heterák a myslí si, že to na něm nikdo nemůže poznat. No málem jsem zas upadla ze židle. Také nemohl rozchodit, že jsem to prohlásila o něm, a ne o našem dalším "asi" homo kandidátovi Alesandrovi, Italovi, kterému díky jeho třem prstenům na ukazováčku přezdívám Pán prstenů (no říkám mu ještě jinak, ale to už by bylo moc:). Je pravda, že minule už to přehnal a přišel v mikině, ve které vypadal jako neoholená ovce. Nicméně Ivan je nejjasnější. On o mně naopak Martinovi řekl, že působím křehce či tak něco:) Prostě byl naprosto mimo mísu.
Nejhorší ale je, že Martin od té doby přestal už úplně dávat pozor na hodinách a pořád s tím cvrliká. Nemůžu se vůbec soustředit. Neustále se chichotá a dokonce Ivanovi psal smsky, jak mu to sluší. A to sedí od sebe asi 2 metry! Musela jsem mu vzít nakonec telefon a pohrozit mu, což zabralo a hezky zkrotl. Bydlí také skoro vedle sebe. Po hodině spolu poslušně odešli na nákup do Heinu. Martina jsem předtím ještě upozornila, že na hodinách sedíme dál spolu a mimo kurz ať si dělá, co chce.
No a mám čerstvé zprávy. Martin měl za úkol mi říct, jak že na tom Ivan je. Dala jsem mu na to týden. No a už se stalo. Už to vím:) Byla jsem příliš časově štědrá. Podotýkám, že dutch skončila dnes v 21:45:)))

Kdo byl ale dnes úplně nejvíc drzý, byl Camille, náš učitel. Řekl, zda piju alkohol, tak jsem odpověděla, že jen výjimečně a on se mě na to ptal, zda vím, co znamená "vaas". Tak si říkám, no ne asi, to bude váza přeci. Jenomže on se otočil a začal kreslit. Nejdřív vázu, pak kytičky atd. Nakonec to shrnul slovy, že  Holanďani vázu používají na kytky, kdežto Češi ty kytky vyhodí a místo toho z ní pijou pivo!!! No vraždila jsem ho pohledem drzouna. To říká někdo, kdo má nejbližší pitelné pivo až někde v Belgii...

PS: Jo a choďte na jógu, budete mít orgasmus jako prasata (extrémně dlouhý).

Het Scheepvaartmuzeum

Mé dětské srdce zaplesalo. Konečně jsem se dočkala znovuotevření námořního muzea. Za první měsíc od slavnostního otevření se dostavilo přes 70 000 návštěvníků, tak moc se všichni těšili. Přišli zjistit to, proč se říká, že "bůh stvořil svět, Nizozemci Nizozemí." Samotná budova je fascinující. Datuje se do roku 1656 a původně sloužila jako skladiště nizozemské námořní flotily. Z pravého boku kotví replika lodi Východoindické společnosti, ve které jsem se minule s Martinem ztratila a nemohla najít cestu ven. Uvnitř samotné budovy jsou tři tématické okruhy, pojmenované podle světových stran.

V jedné části jsem narazila na kouzelnou knihu jak z Harryho Pottera, do které se neustále samy zakreslovaly mapy a kapitánovi zápisky z cest podniknutých do Asie. Celá místnost byla plná záhadných nástrojů na určení zeměpisné délky a šířky. Nejvíce mě zaujala výstava všech možných druhů glóbusů, či projekci map na zdi, kterou bylo možné ovládat. Vlastně téměř na všechno si člověk mohl sáhnout. Spoustu nástrojů, jsem ani neuměla ovládat a nenapadlo mě ani často, že jsou interaktivní, dokud k nim nepřiběhlo nějaký děcko. Také na mě  z rámu obrazu mluvila šlechtična z 18. století. Součástí prohlídky byla simulace cesty typického nákladu, který do Amsterdamu dorazí. Vlezli jsme do místnosti, která simulovala kontejner, ve kterém se převáží náklad a my zevnitř toho kontejneru sledovali celý proces přepravy. Bylo mi trochu nevolno zejména, když jsme přistávali letadlem, ale přežila jsem to, jen se mi samozřejmě smál jak Ondra, tak Honza.

Všechny jednotlivé okruhy jsou ve středu propojeny skleněnou střechou a vytváří výjimečnou, až slavnostní atmosféru a podporuje vzdušnost  daného prostoru. Odešla jsem zas o něco chytřejší. Už vím, jaká loď je k čemu určená. Stačí mi jen kouknout na tvar a šířku lodi a hned Vás poučím. Také díky Honzovi vím, jak velký má velryba penis. Hra pro děti o velrybách mě zas poučila, z jaké její části se vytvoří tenisová raketa či lepidlo a co se dá vyrobit z masa, tuku či velrybích zubů. Stálo to zato. Musím tam příště vyvenčit našeho malého matroose (námořníka).   

Adventní nálada

Moje blogová aktivita se tento týden úměrně snížila se zvýšenou aktivitou v jiné oblasti. Tímto sa ospravedlňujem a slibujem, že se polepším...Stížnosti prosím nezasílejte mně, ale panu Kolafovi mladšímu.
Už mě nečeká kromě Lindy žádná významnější návštěva do konce pobytu. Zároveň se cítím dostatečně špatně na to, abych se konečně rozhodla napsat knihu. Veškerý volný čas tedy strávím jejím sepisováním a nezveřejňováním:) Spouštěcím momentem je asi moje sarkastická učebnice holandštiny, která mě učí, jak se tvoří podmiňovací věty na hypotetických příkladech - "Co by si dělal a jak by si se cítil, kdyby ti při pobytu v Holandsku zemřela babička..." No co na to říct. Holanďané jsou zkrátka partička vtipálků. Jako správný cynik jsem se tomu zasmála, nicméně v žaludku mi to zanechalo nechuť k letošnímu cukroví. Podepíše se to nutně na bojkotu dalších Vánoc, jenomže v restaurantu U Tondy se stejně na to moc nehraje:)
Kdyby měl někdo nějaký chytrý nápad, kam se má můj život dál ubírat, nechť mi to obratem napíše. Budu mu vděčná:)

Mám šíleně školy, už mě to teda nebaví, pořád musím studovat a nemám na nic jiného čas. Takhle jsem si ten sex, alkohol a drogy v podání propagátorů Erasmu nepředstavovala...
Jdu spát, zítra napíšu o dnu stráveném ve Scheepvaartmuzeu.

Jo a malá rada na závěr - nikdy se nekamaraďte s někým, kdo vám v 23:30 napíše, že jde na rande  s neznámým cizincem a neví zda se vrátí, protože jde do nebezpečný čtvrtě. Nakáže Vám ohlásit případně jeho zmizení policii a jeho poslední vůlí je, vymazat veškeré gay porno z počítače, aby rodiče případně neklepla pepka:)))

První noční můra

Zdál se mi strašný sen...

Začalo to brutální vraždou Jágra a nějakého dalšího hráče, který s ním jel  !červeným! Porschem - když někam uháněli, tuším, že do Kladna. Viděla jsem zprávy, kde ukazovali, jak je rozsekanej na kusy v nějaký starý stodole. Pak si dlouho nic nepamatuji až najednou okamžik, kdy jsem musela zmizet z republiky, neboť mě hledala policie. Táta mě vybavil na cestu (i uherák mi dal, no typický taťka) a poslal mě autobusem. Jenomže na hranicích s Maďarskem (jela jsem do Nizozemí přes Maďarsko :) mě kontrolovali celníci a zatkli. Já přitom křičela, ze musím do Holandska, že jinak budu vracet stipendium :)

No a výsledek? Tak to dopadá, když Vám na studijním řeknou, že za samé jedničky nedostanete stipendium, protože nemáte odevzdanou diplomku a zároveň z rektorátu Vám pošlou složenku na 10 500 Kč za překročení standardní délky studia. No a co by mi na to řekl Freud??? Das arme Mädchen...

Přijel Sint Nicolaas řečený Sinterklaas

Další úžasný svátek za mnou, i když ne tak úplně, protože Sinta přijde ještě třikrát mi dát něco do botičky, naposledy na našeho Mikuláše. Tenhle svátek se mi opravdu moc líbí, je mnohem hezčí než celé Vánoce. Sinta je svatým patronem dětí a námořníků a nevěřili byste ještě, jakého města:). Je to tak, Amsterdamu. Sinta přijel v sobotu ze Španělska do Dordrechtu, dnes se vylodil u nás a vykonal spanilou jízdu na svém bílém oři od Scheepvartmusea až na Leidseplein.

Storm na Sintu věří, takže mu napsal krásný dopis, nakreslil mu tam obrázky. Vše pak strčil do boty k topení a zpíval písničky, aby jej přivolal k sobě. Aby Sinta opravdu přišel, tak jednu písničku raději ještě napsal na další kus papíru, chytrej kluk, chtěl se pojistit:) Vše završil tím, že k botě položil ještě figurku Sinterklaase, kterou mám teď já a musím jí pečlivě hlídat, aby jí u mě nenašel a nezjistil, že ho všichni podvádíme. Dopis napsal i mně a ptal se, co že chci. Jenomže já nevěděla a když jsem mu řekla, že rybičku, tak protestoval, tě to není možný splnit. Prý tohle Sinta nenosí. Já se samozřejmě zabejčila a nechtěla nic jinýho než rybičku. Po chvíli naléhání jsem slevila a navrhla mu, že tedy tu rybičku může přinést ve skleničce i s vodou. Pořád to ale nezabíralo, tak jsem si přála akvárium. Storm se na mě kriticky podíval, věděl, že jinak nedám, tak mi to tam napsal. To jsem zvědavá tedy 6.12.

Strávila jsem sobotu se Stormem a Pietrem v Bussumu, bydliště jeho pratetičky Emie, která byla odeslána do sanatoria. Ptala jsem se Pietra, co máme o víkendu v plánu a on řekl, že se najíme, připravíme dopisy s přáním Sinterklaasovi a prošmírujeme barák. Trochu mě to překvapilo, co že to budeme dělat, ale nakonec to byla vlastně velká zábava. Oni věci po tetičce musí zlikvidovat, neboť se dům prodá. Je to dům plný vzpomínek. Moc krásný. Smutné jen je, že tetička ho nevěnuje Stormovi, ale Židovskému státu:)

Když jsem se vrátila domů, zjistila jsem, že Sinterklaas akorát přijel do města a vylodil se v přístavu. Jela jsem mu tedy na kole vstříc se na něj podívat, zda je opravdový. 

Na Rembrandpleině už čekal zástup lidí, čekajících na slavnostní průvod Zwarte Pietů, černých pomocníků, v minulosti otroků, a Sinty. Černí hoši jeli v původu na traktorech, na kolečkových bruslích či kolech a rozdávali sladkosti (žužu z makra a zázvorové křupinky zvané Kruidnoten, které strkali často kolemjdoucím přímo do kapucí) a vlaječky. Všichni byli černí jako bota. Jen Sinta jel na svém bílém oři a zářil mezi nimi jako svíce.

PS: Moc děkuji Andremu za fotografie.:)

Instituut voor Nederlands als Tweede Taal 2

Bouchejte šampaňské, jsem v úrovni Pre-intermediate (v nizozemštině, ne angličtině samozřejmě). Nebudu tady ani psát, kdo měl ze závěrečné zkoušky lepší výsledek, abych Martinovi nekazila reputaci:) Podle něj si ale náš učitel Paul "zabudol brýle", když to opravoval, tak nevím no.
Martin byl tak hodný, že se rozhodl pokračovat dál se mnou. Až na to, že si to rozmyslel až těsně před začátkem dalšího bloku. Takže ho pěkně seřvala koordinátorka kurzu, že měl přijít před třemi týdny, vyplnit přihlášku a vše uhradit už dávno, neboť teď je již vše připravené. Poslední kapka byla, když jí prohlásil, že ale chce do skupiny, kde je Irena Boušová. Málem to s ní švihlo, ale uposlechla k neradosti našim novým spolužákům. 

 Z minulé třídy jsme přežili pouze tři veteráni, což znamená, že ze skupiny plné studentíků jsme nyní ve třídě "gastarbeiterů", jak by se to asi  dalo nejlépe vystihnout. Průměrný věk se navýšil asi o deset let, takže s Martinem jsme tam teď takový dvě malý kůzlátka.  

První hodinu Martin "meškal", tak jsem mu musela vyprávět, co jsme dělali a jaká je skvadra. Musela jsem si celé tři hodiny povídat s jedním Turkem, proč je v Amsterdamu a během rozhovoru jsem nabyla dojmu, že má v ruce granát a pomalu vytahuje pojistku. Říkal mi totiž, že by se chtěl vrátit domů, že se mu tu strašně nelíbí, ale jeho žena tu je šťastná. Vyprávěl mi o jednom místě na břehu Egejského moře, kam by chtěl jít jednou žít. Na mojí otázku, kdy se přestěhuje, mi s očima, který mě propichovaly, řekl, že se mu to nikdy nesplní... Celkově mám pocit, že výraz jeho obličeje vysílá svému okolí zprávu, jak moc nenávidí Amsterdam, to hrozný počasí tady a zejména sezení v institutu a učení se nizozemštiny. Martin mi vyčítal, že hned z každýho dělám teroristu, ale když se včera omylem přišel podívat na hodinu, hned mi řekl: "To musí být on." Pořád se pak hihňal, letmo po něm pokukoval, ale nemohl ty jeho pohledy vždy vydržet moc dlouho. Mimochodem mu to přišlo děsně sexy, kdežto mě to jen děsilo. Taky jsem Martinovi říkala, že budeme mít ve třídě určitě jednoho gaye z Asie. Martin ho samozřejmě hned zkouknul svým zkušeným okem a podle jeho kabelky mi potvrdil, že mám pravdu. Našel tam ale ještě jednoho Itala, který je prý taky a dost mě přesvědčil, když mi řekl: "Viděla jsi někdy heterosexuála, který by si sladil barvu ponožek se svetrem?" Mimo jiné ty ponožky měly zelenkavou barvu. No jako studentce semiotiky se tato analýza hodí jako procvička. 

Dále máme ve třídě jednu snaživku, ale je jí minimálně 50 let. Oba dva dny, jak skončila hodina, šla za učitelem a ptala se na úkoly, které máme. Přitom každý vždy dostane list papíru, kde to má napsané. Martin se mnou ve čtvrtek tak diskutoval, že si od nás odsedla. Už čekám, kdy za námi přijde a řekne nám ať spolu nesedíme a pokud to neuděláme, tak zařídí ve třídě hlasování o vyslovení nedůvěry:) 

Martin mě celou hodinu rušil. Třeba, když se mě učitelka ptala, jaké bych chtěla zvíře, tak jsem odpověděla poes a on hned, jééé to je roztomilé, co že to je??? A že je nemocný, musí k doktorovi, kdy si zahulíme apod... Pak mi řekl pár sprosťáren, pořád kritizoval, že lidi se ptají na takové "chujoviny" a pak zjistil, že vedle něj sedí celou dobu Slovák a vše mu rozumí:) No ne že bych mu to neříkala, jenomže to by mě musel poslouchat.

Máme dva učitele Jannine, která mění svůj status z matky na babičku, má blond vlasy a postavu do roztomilé kuličky. Když po mě chtěla úkol ve čtvrtek, vůbec jsem jí nemohla říct, že ho nemám. To fakt nešlo. V pondělí máme Camille, který žije celý život v Amsterdamu a za celou tu dobu měl přibližně 50 kol. Je mu 62 a je neuvěřitelně energický. Pořád tančí po třídě a vlastně mluví víc tělem, než hlasem a to mluví opravdu hodně. No uvidíme, co se z něj vyklube.

Poslední věc, Martin mi na dutch začal zpívat: "Když se u nás chlapy poperou, tak jenom nožem a nebo sekyrou"... Prý to je naše typická národní česká píseň. No chtěla jsem rychle vymyslet jako odpověď, co blbýho mají Slováci, ale napadly mě jen ty dvě Rusky, co je nikdo nedohoní...No vždycky mi to trvalo něco chytrého rychle vymyslet. Dobeš by mě nepustil na střední:) Martin mi ale dal hned druhý den do ruky zbraň, když mi napsal, jak miluje Darinku. Darinka to tentokrát už trochu přehnala. Chápu, že jí táhne na 40 a potřebuje naposledy ukázat, že má ještě pořád pěkný tělo... No zpěv opomenu, na tom jsou asi nastejno s Kabátama, ale ta obrazová stránka je opravdu laciná a nevkusná. To takhle kdyby se Kabáti dali s ní dohromady, mohlo by vzniknout zajímavý klip. No posuďte sami.

fóbie z Darinky

Cácorky v Amterdamu a první jízda s MHD

Chjooo. Linda mě od rána otravovala. Co že dělám? Co že holky? Co jsme dělaly? Kdy to napíšu na blog? Takže když už jsem u té Lindy, tak si představte, že včera po mě chtěla půjčit na letenku na prosinec do Amstru, asi se chce podívat za klukama:))) (V tenhle moment už vím, že proklíná okamžik, kdy chtěla, abych psala:) No a tak jí říkám: "Podívej se, kolik to stojí celkem, ať se nestane, že ti posílám peníze dvakrát." No a jak myslíte, že to samozřejmě dopadlo... Někdo vás hold nepřekvapí. Měla ke všemu tu odvahu mi napsat, ať jí pošlu ještě stovku. Tentokrát totiž nebyl doma Ondra, jinak by psala jemu:))) Odpoledne, když už konečně odešla se podívat do školy (zjistila totiž, že už začal semestr :), ji téměř okamžitě vystřídal Ondra s tím, kdy bude další blog. No na zabití. Počítám, že se na mě domluvili. Asi mají pocit, že tu umírám nudou... Člověk tu nemůže v klidu pracovat. Doufám, že mi tímto dají aspoň na tři dny pokoj, když už je tak propírám. Teda Linda to odnesla víc no, jenomže pochop, že to, co mi řekne Ondra, je často velmi delikátní a nejde o tom psát. Jediné, co prozradím je, že obdivoval punčochy bývalé paní prezidentové. Ano, Dáši!

A teď k hlavnímu tématu. Přijely mi dvě cácorky na návštěvu. Vlastně přijely dřív než já. Důvěřovala jsem jim natolik, že jsem jim dala klíče od bytu. Sice jsem se trochu bála, když mi nepsaly, ale věřila jsem, že to zvládnou beze mě, neboť jsem je dala na starosti Honzíkovi. Chudák na ně čekal asi dvě hodiny, protože si koupily lístek ze Schipholu do Lelystadu místo do Amsterdamu. Pak je vzal na skleničku do Golema, kde se sešli s naší česko-slovenskou komunitou. Zjistila jsem, že se o ně starali nakonec skoro všichni kluci a víc než rádi:) Když odjížděli, tak chudáci z nich nemohli spustit oči, natož zavřít za nimi dveře a přestat mávat:)

Holky mi dokonce uklidily. Žeňa se tu u červených luceren setkala se svým přítelem, vzali si na noc hotýlek a Barča poslušně doma koukala na filmy. Říkala ale, že poctivě s rukama na peřině:) A protože Ženin přítel Salih je businessman v Ovoci a zelenině, tak to u mě teď vypadá, jak v krámu se zeleninou. Už nevím, co s těmi všemi mandarinkami, kam je strčit. Můžu vyhlásit mandarinkovou válku. Aspoň by na chodbách bylo kromě rozlitého piva, blitků a rozbitého skla konečně něco nového. Nikdy nechtějte žít v puberťákama na koleji.

Do Amsterdamu jsem jela pouhých 14 hodin. Cesta měla trvat původně 17, ale stevardka se mi velice omlouvala, že přijedeme dřív. Ani mě to nepřekvapilo, když skoro všichni vystoupili v Eindhovenu (Ano Ivane, nejenom tvoje město zaslíbené to je). Od Rotterdamu jsme byli v autobuse jen dva blázni, co takhle cestují do města hříchu. A protože jsem byla čerstvá, rozhodla jsem se jít ze Zeeburgu, kde mě vyhodili, pěšky. Věděla jsem přibližně směr a nechtělo se mi porušit rekord, který si držím od léta. Od té doby  totiž, co jsem přijela, jsem nejela ani jednou mhd. Velkou zásluhu na tom má Honzík, ten měl hned pro mě kolo. Jenomže jsem vezla dvě kila špeku a kontaktní grill a další zásadní věci, takže jsem málem zkolabovala. V půlce jsem to chtěla vzdát, ale bohužel jsem spatřila v dáli budovu, která sousedí s kolejemi. Musela jsem ale všemožně obcházet čtvrť kvůli kanálu, který mě dělil od cíle.

Přišla jsem domů na pokraji sil, ale holky mě postavily na nohy. Hlavně jsme před sebou měly Museumnacht. Velkou událost podzimu. I přes mou úžasnou náladu a vyčerpání, jsem je nemohla nechat jít samotné. A nelitovala jsem. Nejdříve jsme spláchli žížeň ve starém baru Wynand Focking, kde nám nalila drink Louise (ségry kamarádka z adm, která tam teď pracuje) a pak jsme se odebrali směr muzea. No muzea, kluci vzali holky na štětky do Red ligthu, tak jsme sice s Martinem kroutili očima, ale nic jiného nám nezbylo, než se podvolit. Já pořád opakovala, tu znám, tu znám, to je stará známá, tahle ztloustla a Martin jen nevěřil svým uším. Řekla jsem mu, jak dlouho mají průměrně jednoho klienta a další zásadní informace ze života štětky. Pak jsem kluky upozornila, že nejsme pořád v muzeu, že tohle je zadarmo a můžeme tam jít vždy, a pokračovali jsme v jízdě.

Stihli jsme za noc kostel Oude kerk, tajný katolický kostel - Ons Lieve Heer op Solder (Náš Pán v podkroví), Scheepvartmuseum (námořní muzeum), loď Amsterdam a Akvárium. Mám po rekordu. Jela jsem poprvé busem. Doprava byla v rámci muzejní noci zadarmo a mě už tak moc bolely nohy, že to bylo otázkou priorit. Andrej prohlásil, že mám sociální fóbii. Se divím, že nešel studovat psychologii.:) Všichni jsme byli po rybičkách úplně hotový kromě Ženi, ta by chodila celou noc a ještě by neměla dost. Ještě že v 02:00 to vše skončilo. A to nás čekala ještě cesta domů. Když jsem viděla, jak holky jedou ve dvou na jednom kole, litovala jsem, že jsem nekoupila ještě jedno. Poslední den jsme si zašly společně na snídani. Holky se tlemily celou dobu po cestě z Prinsengrachtu k van Goghovi, že ty baráky museli prý stavět zhulený, protože jsou všechny úplně nakřivo. Nakonec jsem je musela odevzdat Schipholu, neboť čas se nachýlil, a můj teď také, je noc a ráno brzy do školy.   Dík cácorky!            

Mexická vlna po česku

Náhoda tomu chtěla a jak do Prahy tak z Prahy jsem odjížděla opilá. Všichni mi tvrdili, že to je dobrej nápad, že aspoň budu spát, jenomže já skoro nespala. Půlku cesty jsem se jen modlila ať se nepobliju a zbytek jsem prožila v objetí kocoviny. Nejvíc jsem se bála, abych neušpinila autobus, protože poté, co se přišli moji drazí kamarádi za mnou rozloučit na Florenc, by mi nikdo neuvěřil, že to nebylo z chlastu. Ale popořádku. Nejdříve jsem začala s mým milovaným tatínkem U Tondy, tuším že to byly tři dvanáctky (od rána jsem měla jen jogurt). Pak jsem měla problém se dostat domů ke kufru, ale měla jsem dva pomocníky Lindu a Ondru, kteří mi vše vzali, a já šla lehkým krokem jen s lahví vína směrem ke Florenci do sjednané hospody. Linda mě přesvědčila, že víno není dobrá volba, tak jsem si rychle našla oběť, které jsem ho předala. Na Florenci to není bohužel vůbec těžký najít nějakého násosku. V hospodě jsem pak vypila další dvě piva a na jogurt si dala s chutí ještě tlačenku. Slušně jsem se se všemi rozloučila a tentokrát již s těžkým krokem šla vstříc Amsterdamu. Ondra mi vzal kufr, našel mi ten správný autobus a zrovna, když jsem si říkala, jak mám naváto a že doufám, že to nikdo nepozná, se přiřítilo šest dalších kamarádíčků ožralů a začali neuvěřitelně hulákat. Linda mi řekla, kde najdu blicí pytlík. Vojtovi jsem ani nerozuměla, i když nevím, kdo za to mohl víc. Celý autobus měl vytřeštěný oči a bál se, aby nechtěli jet se mnou.
Do autobusu jsem nastoupila s mexickou vlnou a neuvěřitelným řevem. Ondra tam chudák jen stál a mě najednou bylo hrozně líto, že odjíždím. Fakt blbý kamarádi... Sedla jsem si hned k záchodkům, ať to mám blízko kdyby něco, a vyjeli jsme. Všichni mi mávali a běželi spolu s autobusem. Řidič když to viděl, že celá partička pořád běží, na to rychle šlápnul. Poslední, kdo vydržel, byl Vojta, toho jsem spatřila naposled, jak máchá rukama a něco na mě křičí. Také mi další den psal, že to odneslo koleno. No jo Vojtíšku, už nejsme nejmladší. A o cácorkách, které mě čekaly v Amsterdamu zas příště, jdu do školy, mám hoňku. 

Už nikdy nebudu dítětem

Odjela jsem do Prahy na prodloužený víkend a vrátila se až po dvou týdnech. Mluvit o tom, proč, jsem nechtěla, ale napsat to musím. Nemohla bych dál psát blog, pokud bych to neudělala. Znamenalo by to, že se mezitím nic významného v mém životě nezměnilo, ale změnilo se přitom vše. Byla by to zároveň neúcta k člověku, který vždy dělal pro mě víc než pro sebe.

Zemřela mi moje nejmilovanější babička. Vždycky byla se mnou a nikdy mě neopustila, až nyní. Asi cítila, že s mým odjezdem ji již více nepotřebuji a nezbýval už nikdo, o koho by se mohla starat. Vychovala nás všech osm vnoučat. Všichni jsme vyrostli, ale teprve její odchod nám bolestně ohlásil konec našeho dětství. Mohli jsme alespoň s ní být ty poslední chvíle a hladit jí po jejích rezatých vlasech, ze kterých jsme měli vždy legraci a kvůli nimž jsme jí říkali, že ještě není stará.

Nebylo lehké jí nechat odejít, ale ona si už víc bolesti nezasloužila. Nikdy mě už neobejme její ruka posetá pihami a nikdo nás už nevyruší z našich intimních rozhovorů, jež jsme spolu vedly. S Lindou se už nikdy nenasmějeme tak u karet, protože vždy budeme vědět, že nám chybí třetí hráč, který se pro nás stal tím nenahraditelným. Zbude nám jen spousta krásných vzpomínek a mně touha být jednou pro někoho také tak důležitá, jako byla ona pro mě.  

Jak chutná ďáblova kulka

Mám za sebou vyčerpávající víkend. S Honzíkem jsme v sobotu vařili pro 13lidí večeři. Moje kuchařské umění se rychle šíří napříč Amsterdamem. Po dvou guláších, svíčkové a kapustnici jsem přešla na thajskou kuchyň. Nechala jsem všechny pozvané poctivě hlasovat pro jejich favorita a vyhrálo to kuřecí v kokosové omáčce s chilli a čerstvým koriandrem. Našli se ale i tací jedinci, kteří nám chtěli k naší smůle pomáhat (Maťo se mstil za to, že nevyhrálo knedlo-vepřo). Nejmenovaní mi za zády lili do jídla rum a přišlo jim to zábavný. Když jsem to zjistila, tak jsem se neudržela a křičela na ně, zda se nezbláznili, že bych ho raději vypila zvlášť. Přišla také Mimi, která mi pomohla s pečením. Mimi studuje práva a je na ní vidět, že je velmi disciplinovaná studentka s opravdovým smyslem pro odpovědnost. V sobotu ale stála tváří v tvář párty v česko-slovenské produkci. Trošku dost jsme jí opili, ale přežila to. Jen dneska na hodině mi přišla, že má v sobě ještě zbytkáč:))) Slíbila mi, že co nejdřív mě navštíví v Praze a tam jí teprve ukážu, co jsem zač. I když už to celkem i tuší:)

Martin mě nezklamal a přišel vybavený. Přinesl si svoje oranžové pantofle z Ikei a pytlík s bylinkovým čajem, takže ke štěstí mu chyběla už jen horká voda. Ne celou dobu je ovšem udržel na nohou mimo můj dosah. Přikládám foto jako důkaz. 

Naprostým hitem se stalo promítání filmu Poslední cesta, kde je Honzík ztvárněn ještě zamlada s hustou kšticí a propadlým bříškem. Ten mě zabije:) Jen se mu nelíbila moje poznámka, že on to nerežíroval, jen v tom filmu běhal:) Maťo si nechal přivést z Čech promítačku, tak jí povinně musel nechat pár dní u Honzíka. Dívali jsme se na klipy a poslouchali hudbu. Prostě skvělý večer. Ráno už bylo horší. Bylo nám večer tak dobře, že někomu bylo ráno za trest zákonitě špatně. V neděli jsme výletili po Haarlemu za neuvěřitelně nádherného počasí.

Dnes už jsem ale opět byla zpět v každodenním shonu. Od rána učení, škola a večer holandština. Poslední hodinu před zkouškou jsme zakončili náš kurz skvělým kvízem. Rozdělili jsme se do tří skupin a já, Martin a Mimi jsme sestavili team snů - West team Amsterdam. A nemohlo to dopadnout jinak než naším drtivým vítězstvím. Jenomže Paul nám to naše hádání pěkně ztížil. Nabídl nám takové malé pěkné bonbonky. Vím, že Holanďani a jídlo to nejde dohromady, ale to co jsem strčila do pusy, to byla opravdu síla. Vždy v tyto okamžiky si říkám, zda jsem to měla zapotřebí zkoušet něco nového... Takový nevinný černý bonbonek a vyklubala se z toho ďáblova kulka! Očička mi zamžikala a během sekundy mi hlavou prolétl celý můj život. Už nic nebude jak dřív. Tahle chuť mě paralyzovala. Jestli se někdo potřebuje pořádně pročistit, je to přesně to pravé, co by měl vyzkoušet. Obličej se mi zkřivil a nešel narovnat za žádnou cenu. Cítila jsem, jako by mi někdo strčil do pusy záchodovou štětku a já jí nemohla ze slušnosti vyndat. Nakonec jsem na pokraji šílenství donutila Mimi, aby mi poskytla kapesník a toto "ďáblovo sémě" jsem šikovným grifem vyplivla poté, co jsem předstírala smrkání.(Mimochodem Martin trval na tomto výrazu, abych jej použila místo kulek. Kdybych řekla ještě něco navíc, opět byste mě upozornili, že mám končit o větu dřív, takže tu chybu neudělám a sama se zdisciplinuji.)

Mimochodem Martin se na mě celou dobu díval, jak se mi kroutí obličej, jak se snažím marně zakrýt své dojmy a bojuju, abych přežila. Směje se mi ještě teď někde daleko, daleko na koleji v Uilenstede. Měl tu odvahu mi ještě večer napsat, že jsem ho znemožnila, protože se po cestě tramkou celou dobu smál, když si na mě vzpomněl, jak cumlám ten bonbón a nevím, co si počít. Bylo to tedy pro něj skoro stejně silné jako pro mě. Napsal mi: "Na to fakt nikdy nezabudnem!!! LOL" Takže už vím, co koupím všem k Vánocům:)

Mám ji!

Slunce dnes pálilo od samého rána. Po cestě do školy mi bodalo do očí a já se kochala pitoreskními domky na grachtech, často legračně vyčnívajícími do ulic. Je to tak zvláštní pocit, žít v jiném městě. Vše je pro mě jedním velkým dobrodružstvím. Každým dnem jím projíždím a zamilovávám si ho víc a víc. Vždy odhalím něco nového a překvapivého. Město, které ve mě nevzbuzovalo z počátku vůbec žádný úžas, a vztah k němu by se dal přirovnat k "manželství z rozumu" se změnil zcela v radikální opak. Má kouzlo a umí svést. Často se proplétám neznámými uličkami až se najednou vynořím na místě plném turistů, jak obdivují známé památky. A právě vždy v tento moment si uvědomím, že již nejsem jedním z nich, neprocházím jen městem, ale žiji spolu s ním.

Byla jsem v takovém rozpoložení, že jsem musela utratit svých posledních deset euro za nádhernou orchidej, po které už toužím několik týdnů. Původně jsem měla v plánu utrápit v průměru jednu za měsíc, ale na první květináčovou oběť došlo teprve teď. Paní, která mi jí prodala mi na mou lámanou holandštinu odpověděla, že jí mám zalívat pouze jednou týdně a ukázala mi rukou kolik vody, takže to je přibližně jeden panák... To snad už konečně zvládnu, když zvládnu panáka koňaku:) Jen jsem nepochopila její poslední slova. Zda mi říkala, "hodně síly" či "je silná" (ta orchidej). No brzy uvidíme.

Každopádně o tom slyšel Martin a lamentoval, že jsem mohla poslední peníze utratit lépe, například značkovým tričkem z výprodeje. Martin mi tento týden také řekl, že asi nechce dál chodit na holandštinu do institutu, protože Sven už také dál nepokračuje. To je teda děs. Peníze chce raději investovat do budování image, koupit si bundu a boty. Ani mé poznámky o tom, že jde o vrchol konzumerismu a že upřednostňuje image před tváří zachmuřenou pod tíhou všech těch nabitých znalostí, ho nezlomily. Snad se umoudří a zkusí tomu dát druhou šanci. Třeba to tentokrát vyjde a opravdu si najde nového kluka v navazujícím kurzu. No uvidíme. Každopádně to nemám lehké.

Okurková sezóna

Tak a je to tady, okurková sezóna. Nic zajímavého se neděje. Jen nestíhám být ve škole nejlepší :) Přistoupím jen ke krátkému shrnutí událostí za poslední týden. 

Za prvé - Holanďané trpí za to, že měli týden v kuse krásné počasí. Je sice teplo, kol 15-17 stupňů, ale hrozný vítr a prší. Včera byl takový vichr, že i když jsem pořád šlapala na kole, úplně mě to zastavilo na rovině (to vlastně ani nemusím psát, tady nic jiného než rovina není). Už jsem byla i nemocná. Prochladla jsem na kole, když jsem se řítila v noci deštěm ze školy. No a když mi bylo nejhůř, měla jsem teplotu, tak se na kolejích konala duc duc párty až do rána. Už pár dnů mi smrdí před bytem pivo a válejí se plechovky. Nevím, proč zrovna u mě... Ale Honzík říkal, že to je ještě dobrý, že měl jednou koláč před dveřmi a prý to musel uklidit. 

Za druhé - zprávy z dutch institutu - Martin se dal vedle holandštiny ještě na thajštinu a hindštinu. Fakt chytrej kluk:) Jen mi z toho trochu nastudl, protože zapomněl pyžamo, a včera nebyl poprvé ve škole. Sedl si tedy vedle mě jiný kolega, který byl úplně dutý a z druhé strany nemocná slečna, která mě doháněla k šílenství, protože jí pořád teklo z nosu, měla rudý oči a byla totálně nachcípaná. Pořád jsem se od ní otáčela, jako že s ní nechci mít žádný kontakt, jenomže pak mi Paul řekl, ať s ní pracuji ve dvojici. No měla jsem nervy v kýbli:) Taky na mě celá třída koukala, když se mě Paul ptal, zda vím, kde je Martin, no a já samozřejmě nevěděla, tak jsem vypadala jak podváděná žena, co neví, kde má manžela. A to jsem mu přinesla na hodinu čerstvé muffiny ke kávě. No zklamal mě :) Mimi se mě také ptala, kde je, tak jsem jí řekla, že v tomhle vichru by Martinovi nedržel účes, proto nikam nešel.

Za třetí - zprávy se školy - Měla jsem další prezentaci, tentokrát analýza záběru z filmu, který jsem si vybrala. No vybral mi ho vlastně Ondra a dobře udělal. Interpretovala jsem záběr z Trainspottingu, kde Mark Renton leží v obleku na ulici poté, co se předávkoval. Řešili jsme se třídou, proč má na sobě oblek, proč leží zrovna v té pozici co leží, barvy, které jsou v záběru, záběr kamery, zaostření, pozadí a pak z toho vyvodili závěr. Byla jsem pochválena a teď již jen napsat report a udělat dalších 7 úkolů. Brrr. 

Za čtvrté - spolužáci - Do Prahy přijedou se mnou dvě Kanaďanky, tak jsem ráda, že nepoletím sama letadlem :) Bohužel nedorazí moc fajn Mexičan, má zkoušku v pátek a my nechceme čekat, přišli bychom o celý den. Ve skupině máme jednoho Číňana, kterého už srazilo auto a nebylo to poprvé! Když jsem ho viděla na společné večeři, tak vypadal, že se nemůže hýbat, ale podle jeho slov se cítí dobře a ví, že nic podobného se mu už nestane :) Řekl mi také, že na kole už jezdí 2 měsíce. Myslel tím samozřejmě za celý život! Rychle jsem tedy pochopila, proč ta srážka s autem. Nedovedu si představit, učit se na kole ve 20 letech. To už bych snad ani nezkoušela.

Za páté - rodinka- Storm zkritizoval holandskou národní kuchyň, přesněji řečeno smažené mušle a chobotnice. Upozornila jsem ho na to, že to je holandská specialita a on mi řekl, že to samozřejmě ví, ale mušle se podle jeho názoru dají jíst pouze uvařené a nevyloupané. Na mojí nevrlou poznámku, že příště mu ... a bude jíst českou stravu mi dal palec nahoru. No není roztomilý?

PS: Našla jsem opět příklad toho, že novináři nepatří zrovna k elitě národa... V článku na novinky.cz jsem mezi nejpodivnějšími gurmánskými specialitami vedle smažené tarantule, cvrčků, či očí tuňáka našla i chudinku haringa.

Ať žije víkend!

Tak léto pomalu odchází. Zítra má pouze 5% z celého dne svítit sluníčko a od čtvrtka 80-90% pravděpodobnost srážek, vítr a zima. Přesný opak minulého týdne:) Takže zpět do holandské reality.

Jinak mi dorazila várka z Prahy, párečky už vzaly za své a při pomyslení, že mám pravou čabajku v ledničce, se mi chvěje jazýček a dušička jásá. Jen kufr to nepřežil, ale hrnec od Zepteru naštěstí ano:) Chci poděkovat Brehovským za moc pěkný víkend. Začalo to páteční pitkou s Lenkou. Daly jsme na sluníčku 4 pifka. Lenka poté, co jsem jí odvedla na molo dopít poslední stuk, zhodnotila, že je na mole a na mol:))) Nastal tedy čas jí vzít na nosič a odvést přes celý Amsterdam za Maťem domů.

Po cestě jsme potkaly úžasnou kapelu hrající na kapotě bezvadného veterána. Jely jsme boční uličkou u Leidseplein a najednou uslyšely Beatles, přijely jsme blíž a ulice již byla plná lidí. Každý se zastavil a poslouchal. Najednou nikdo nikam nespěchal. Jako by se zastavil čas a každý si mohl vychutnávat tento nevšední koncert pod širým nebem. Večer byl poté ve znamení halušek. Byly nejlepší ze všech slovenských, co jsem kdy jedla. Maťo se chopil díla ze vší vážností a výsledek stát za to. Ale Ondrova maminka...Aaach V sobotu jsem vzala páreček na pláž, kde jsem poprvé v životě viděla nějaký lidi... A nebylo jich málo.

Víkend jsme zakončili vyjížďkou na lodi po Amsterdamu, jak to dělají praví Holanďani. Pěkně jsme pluli po kanálech, rozbalili si piknik, poslušně zdravili babičky v oknech a kolemjdoucí. Jenom nafty jsme neměli moc:) Já fotila na Péčko, takže z toho vyšly pěkný fotky:))) No a dnes od rána běhám a píšu úkoly, koukám na filmy a nestíhám, protože víkend byl taaaak nabitý, že to prostě nešlo všechno zvládnout. Ale neboj taťko, učím se. Lenka mi říkala, že to beru až moc poctivě. Fakt. Ale jestli se budu muset dál koukat na Godardovy filmy, asi mi rupnou nervy a pojedu domů. Na analýzu a srovnání s "Hollywoodskými trháky" je to sice dobrej matroš, ale jinak nekoukatelný. Ještě kritika Ameriky pomocí nahých francouzských prostitutek s taškami na hlavách je zajímavý způsob ztvárnění, ale 2 hodiny materiálu je příliš. Měli by dávat nějaké sestřihy pro blondýny, který chtějí lítat po výletech:)

Do Amsterdamu přišlo léto

Již několikrát jsem přemýšlela o tom, zda jsem konečně svědkem toho nejteplejšího a nejhezčího dne. Nicméně až teď můžu v klidu konstatovat, že do Amsterdamu skutečně dorazilo léto v plné kráse. Je tu už třetí den neuvěřitelně. A podle předpovědi takhle má být ještě dva dny. Modrá obloha, lehký vánek a sluníčko pálí a pálí až mi z toho vylézají pihy. Všichni se rozhodli uspořádat jedno barbecue vedle druhého, parky jsou narvané k prasknutí a po grachtech se prohání loďky a skoro každý při tom drží v ruce skleničku vína či piva, něco uždibuje a mává na kolemjdoucí.

Již dva dny se stěží mohu soustředit na učení. Nebyla jsem skoro doma, vábí mě to ven se potulovat. Nejdříve jsem si sedla do Wertheimparku hned k grachtu, kde jsem byla už s Ondrou, ale vylezly za mnou na břeh kachny a otravovaly tak dlouho, že jsem se rozhodla pro terasu na Nemovi. Nemo je Science muzeum, na střeše má udělanou užasnou letní terasu, kde si můžete vybrat, zda se usadíte do křesílka či rovnou ulehnete do ohromných polštářů. Je tu také brouzdaliště pro děti, do kterého přitéká voda z horních pater, stékající po schodech dolů.

Z Nema je krásný výhled na kotviště starých lodí z konce 19. a začátku 20. století, kterým vévodí slavná replika lodi Amsterdam, jež kotví hned vedle Scheepvaartmuzea. Rozhodla jsem se pro radikální krok, svlékla jsem se do svých amerických plavek a oddala se žáru. Vedle mě seděli lidi v džínech a tričkách, někteří i ve svetrech, což jsem nechápala. Jedině děti lítaly ve vodě a nožkama stříkaly všude kolem sebe a vřeštěly. Měla jsem chuť tam s nimi dovádět, až mě mrazilo, jak ze mě společnost vychovala mrtvolu, která se podřizuje morálce dospělosti a nemůže se tak oddat tomuto dovádění.

Martin mi (z dutch institutu) poté, co jsem mu řekla, že je buzna (protože mě buzeroval:) řekl, že je vážně buzna, takže jsem včera zcela klidně na jeho otázku : "Ty máš na sobě plavky?", nic neřekla a jen hrdě ukázala svou hruď s americkou vlajkou.

Martin je vážně kamarád. Je strašně vtipný. Dlouho jsem se tak nezasmála. Pořád se vyrušujeme navzájem při hodinách a střídavě se okřikujeme ať už jsme zticha. Se divím, že už nás Paul (náš docent) nerozsadil. Naposledy jsme měli asi deset minut záchvat poté, co jsem mu řekla, zda cítí mou voňavku. Dostali jsme se k tomu díky tomu, že mi ten den dal košem a odsedl si, protože pase po spolužákovi Svenovi a chtěl mu být co nejvíc nablízku. Já tak první hodinu musela sedět vedle dívky Liu (neřeknu její národnost, abych nebyla netaktní :),  které strašně páchlo z úst. No a od této vůně jsme se dostali k parfémům:) Martin samozřejmě mojí vůni nejdřív necítil, tak jsem mu řekla, že to je asi tím, že jí mám na kozičkách. Následoval první záchvat smíchu. Martin mi poté, co se vzpamatoval, trpělivě vysvětloval, že se mám vonět na místech, které pulzují. Na to jsem mu řekla, že to vím, ale mám to stejně nejraději na kozičky a v ten moment chudák zkolaboval a bylo po učení:))) Musela jsem ho pak vzít na drink (samozřejmě se Svenem, jinak by se na mě vyprd). Vezla jsem ho ze Spuistraat na Leidseplein jako svojí buchtu na nosiči ale bylo to pro něj poprvé, takže celou cestu vřískal. Když jsme dorazili do místa určení, tak jsem si vzpomněla, že na nosiči mám takový dva ostrý hroty uprostřed, takže jsem mu trochu pochroumala prdelku. I když jsem ho málem zabila, tak ta jízda na něj asi měla pozitivní efekt, protože ve čtvrtek dorazil do školy na novém biku. A to mi tři týdny tvrdí, že na biku nikdy, že by mu to zruinovalo účes. Možná se ale se mnou tak bál, že si raději koupil kolo, aby s námi mohl příště jít do hospody beze strachu, že ho někde vyklopím. Je ho škoda no, pěkně mi držel při jízdě aktovku.

Narozeninová

Linda má dneska narozeniny ouu jééé. A já se jí rozhodla poslat jako překvapení pohled:))) V tento okamžik to ale přestává být překvapení. I hned povím, proč to jsem tedy vůbec píši. Koupila jsem krásný pohled, skoro do schránky se nevejde. Pečlivě jsem vymýšlela slovo po slově, větu po větě. Adresu jsem napsala, indicie pro pošťačku přidala a hledat poštovní schránku jsem se vydala. Jenomže tak bloudím po městě a nikde nic. Obešla jsem to nejcentrovatější centrum a nikde ani stopy po pošťacích. Už jsem to chtěla vzdát, ale v tu chvíli jsem zmerčila na mě se usmívající krásnou červenou schránečku při cestě na Central Station. Nadšeně jsem do ní vhodila pohled a již jsem chtěla odcházet, ale napadlo mě, že se ještě podívám, kdy jí chodí vybírat. No a došlo na nejhorší. Představte si, že ta schránka je v centru a byl na ní nápis, že jí vybírají "lichten volgende Maandag 18:00 uur" - nejdříve jsem myslela, že to je příští liché pondělí, ale nakonec lichten je vyzvednout, takže ho pošlou už příští týden a ve čtvrtek ho máš Lindo doma:))) I když nevím, jak u vás často chodí pošťačky:). Nicméně v pohledu byly informace o tom, kde si máš vyzvednout dárek. Takže - je v horní skříňce vlevo u babičky v obýváku, ale pozor je to placatý, rozměr tak 45X30, takže ne že tam babičce vyfofruješ všechno, co tam má:))) Stačí ti takto dlouhý příspěvek??? Asi ne, takže ti ještě přeju všechno nejlepší, na dort ti letos seru a nezapomeň do 6. října poslat zdravotní pojištění, je to 1080kč:)))
Gefeliciteerd voor je verjaardag!!! Mlaaaaasskkk

Ondrovo oblíbené pivo

Ondra se o mě moc pěkně staral. Dělal mi sparring partnera. Čekal na mě před školou, kupoval mi limonádičky, abych neměla žízeň, vařil a chodil nakupovat. Myslím, že by mi nevadilo, kdyby mi tu dělal hospodyňku celou dobu. Jediné, co mu zatím moc nejde, je jízda na kole po požití alkoholu. Dalo by se říct, že je tak trochu nebezpečný. Snaží se mi totiž vždy dokázat, že je naprosto střízlivý, což dělá například tak, že sundavá nohy ze šlapek, strká si je div ne za hlavu a přitom jede jak blázen po brugu (mostu). Další jeho oblíbenou činností na kole je držet v jedné ruce plechovku s Palmem (Ondrovo oblíbené belgické pivo, které bude mít za chvilku zakázané tady pít:) a připíjet si se mnou při jízdě na zdraví (i když já žádný pivo v tu cvíli v ruce nemám) a tvrdit mi, že nevypil pět piv, ale právě tohle, co pije je páté... Zrovna při téhle příhodě jsme měli Storma, takže viděl strýčka v plné polní. Mimochodem jsme jeli z úžasné barbecue party, která se konala na Uilenstede v parčíku u slavných Honzových kolejí. Storm tu spapal nejdřív kuře (svoje), pak klobásu (mojí) a pak rybu (Honzovu rybu - promiň) a nakonec prohlásil, že to byla jednoznačně super party. Po cestě domů během toho, co si strýček připíjel Palmem, Storm zezadu nosiče pořád dokolečka opakoval : "Měl jsem rybůů, kuřřéé a klobáásu". Doma jsme se ještě podívali na Shreka v holandštině, Storm u toho žmoulal svého plyšáka, Ondra další plechovku Palma a po filmu jsme všichni šťastně ulehli a usnuli.
Druhý den jsme vstali a Ondra jak přijel, tak zas odjel a s ním odjel i kus mě...
Ondra Zari

V Tilburgu by chtěl žít každý

Poté, co jsme si s Ondrou vyříkali ty párky, jsme se vydali na cesty. Začali jsme v Eindhovenu. Je to pěkný, moderní město. Nejvíc mě zaujala budova ze skla ve tvaru pokroucené polokoule. Uff, na některé věci opravdu nejde uspokojivě nalézt ta správná slova:) Ještě, že jí mám aspoň vyfocenou. Dále jsme pokračovali do ´s-Hertogenbosche, kde jsme ztratili auto a běhali půl hodiny po městě a hledali ho, protože jsme měli už prošlou parkovačku :) Poslední naše zastávka byla v Tilburgu. V Tilburgu studuje Martin, můj kamarád z letního kurzu holandštiny. Byl tak hodný, že nás u sebe ubytoval. Byla to legrace, vypili jsme mu všechno pivo během toho, co nám ukazoval, co všechno ve škole už dostal zadarmo. Prý dostává pořád nějaké reklamní vzorečky, usb karty, tašky od učitelů a tak. Také nám stále něco z této sbírky nabízel, měl dokonce i reklamní chipsy. Tak jsem mu to samozřejmě záviděla, protože já zatím dostala v Amstru jen džus, ale zato přímo na silnici, když jsem čekala na kole na zelenou. Prý už to ale došlo tak daleko, že nějaký jeho kamarádi dostali do schránky celou štangli salámu a k tomu dotazník, aby zaznamenali, co jim chutnalo a zda není moc tučný!!! Martin má malý pokojík, ale bydlí v pěkném baráčku na okraji Tilburgu. Žije tu asi s dalšími osmi lidmi a mají společenskou místnost a verandu na barbecue. Martina jsme vzali druhý den na výlet do Bredy, pak do Haarzuilens, který byl konečně otevřený a nakonec ho vyložili v Utrechtu a pokračovali směr můj nový domov.
OndraEindhovenTilburgBreda

Setkání - Ontmoeting

Bylo to setkání jako z románu. On se vydal za ní, ona mu šla vstříc. On jel autobusem, ona na kole. On metrem a ona stále na kole. On se za ní vydal letadlem a ona autem. Až se konečně setkali tváří v tvář v Eindhovenu, Ivanově městě...Radost jim vydržela ale jen na chvíli. Po pár vřelých polibcích mu ona říká: "Máš ty párky?" A on na to: "Ne, tvůj táta řekl ať neblbnu, že se to nesmí převážet." V tu chvíli se ona zachmuřila a bylo po románu.

Koho všeho lze v Amsterdamu potkat

Ze školy mi včera poslali email se soutěží o nejlepší fotografii ze studijního pobytu v zahraničí. Rozhodla jsem se ihned. Budu soutěžit ve všech kategoriích :) Každý, kdo bude mít pocit, že po shlédnutí mých fotek, našel nějakou, která ho zaujala, musí mi napsat a já jí pošlu. Když jsem ale o téhle soutěži přemýšlela, napadlo mě. Není to pouze krycí akce proto, aby ve škole měli přehled o všem, co zde člověk dělá a za co utrácí jejich peníze?:)
Dnes jsem poprvé bourala, ale mohla za to Italka. Jmenuje se Martina, bydlí se mnou na patře. Jely jsme spolu do školy a povídaly si. Ona najednou na křižovatce zahla do protisměru, já neměla nikde místo na manévrování a napálila jsem to do protijedoucího kola. Než se vzpamatoval, už jsem byla pryč. Nic se naštěstí kolu nestalo, takže mám pořád na čem jezdit. Nechci tu podporovat žádné stereotypy, ale Italka jezdí šíleněji než já a to je dost co říct.
Začala jsem včera chodit do Dutch Institutu a je to úžasný. Tentokrát jsem myslela, že tu podle jmen není žádný Čech ani Slovák. Půlka byla čistokrevná rasa, druhá směs se skládala ze Švýcarky, dvou Turků, pár Amíků a jednoho Nizozemce (učitel Paul). První náš úkol bylo "kennis maken", neboli seznámit se. Měli jsme si poté zapsat do bločku poznámky. K tomu měl každý dvě speciální otázky. Já musela najít někoho, kdo se narodil ve vesnici (Saskii jsem přesvědčovala, že Curych s 380 000 obyv. by to klidně mohl být:) a také někoho, kdo má rodinu v Nizozemí (což jsem samozřejmě hledat nemusela). Seznámila jsem se s Turkem, Němkami, Rakušankou no a nakonec ke mě přistoupil rozesmátý fešák (myslím, že z jiného břehu) a hned na mě: "Hoe gaat het?". ("Jak se máš?") A já nadšeně: "Heel goed en met jou?" ("Skvěle a jak ty?"). Takhle mimo jiné začínal každý dialog z letní školy, tak mi to přišlo zábavný. Jenomže hned druhou větou mě dostal. Ptala jsem se ho odkud je a on blekotal Sloween, tak si říkám, ha Slovinec, zajímavý. Jenomže pak mi to došlo a říkám: "Ben je Sloween of Slowaak?" No a tak se mi má domněnka potvrdila. Chvíli jsem ho ještě trénovala a pak mu říkám: "Odkud myslíš, že sem já?" A on na mě tak kouká a najednou se mu rozzáří oči a křičí: "Že ty si Čeeškááááááá." No a už mlel jedno přes druhé a rozhodně to nebylo nizozemsky. Takže jsem se ujistila, že v Amsterdamu se naučím cizí jazyk - slovenštinu. No a pak jsem se smála celé tři hodiny jak blázen.    Vlastně jsme se smály Němcům a jejich výslovnosti zejména:))) Na konci hodiny se učitel ptal, proč u perfecta na konci slova je někdy T a někdy D, tak jsem odpověděla "soft ketchup" a učitel na mě obdivně pokýval hlavou a byla jsem za hvězdu. No a domů jezdím s Mimi, je z Vídně a miluje Prahu, tak možná přijede se mnou.

Ik wil graag een slot kopen!

Nikdy nenechte Honzu navigovat s mobilem v ruce! Vím jistě, že bych se příště přestala ovládat a vyhodila bych mu ho z okna. Vlastně možná bych ho úplně vysadila:) Na jeho obranu musím říct, že měl pravdu, když prohlásil, že to není jako na kole, kde má člověk dostatek času se rozhodnout kudy jet.
Na druhou stranu bych si ho měla předcházet. Prý bych mu mohla příště dělat řidičku až si  půjčí kabriolet.
Naše první zastávka byla neplánovaná. Honza měl štěstí v neštěstí. Jak mě špatně navigoval, tak přitom náhodou narazil na jiný "slot". Určitě se hodně modlil:) Bylo to zajímavé místo hned ze dvou důvodů - od příjezdu do města jsem neustále slyšela děsivý rány, jako by mi někdo házel šutry na kapotu. Při procházce jsme (Nori prý dřív) zjistili, že to musely být žaludy. Byl jich plný park. Vlastně celý het slot Zeist je posetý žaludy. Čokožaludy prodávají i v blízké cukrárně. Druhá zajímavost se váže ke kachnám. Byla jsem přítomna vraždě kachny jinou kachnou. Tak dlouho ta jedna dorážela na tu druhou, až se ta druhá už nevynořila. Takže fotografie kachen, která vypadá jakoby spolu laškovaly, je vlastně předmětem doličným. Volala jsem na kluky: "Musíme přeci něco udělat". Jenomže oni už jen stáli a po menší odmlce si povzdechli a prohlásili: "No jo, to už je život".
Čas pomalu kvapil a tak jsme vyjeli za dalším dobrodružstvím. Druhý zámek, Zuylen byl hezčí než první a na každém rohu kočička k tomu. Tati, já ti tu veřejně říkám, že to nevydržím a přijedu domů s kočkou!
Poté následovala prohlídka opravdového větrného mlýna, který vysušuje místní polder. Takový mlýn vypumpuje i 80 000 litrů vody za minutu. Irenka vypadala opět jako blondýnka, protože pán jí vysvětloval, že existují takové dřevěné zarážky, které mlýn zastaví, když je potřeba. Jenomže já o tom tak úporně přemýšlela, jak že se ty klapky zastaví, že jsem šla za Honzou.
 "Hele Honzi, já nechápu, jak ty klapky mohou zastavit v takové rychlosti, to musí být strašně nebezpečné ne?" A Honza se na de mnou smiloval a říká: "Milá Irenko, ty klapky se ale nezastavují zvenku mlýna, nýbrž zevnitř." :) Bylo načase jít dál. Již jsem vše znala a všechno viděla.
Jak už to tak ale bývá, tak ten nejkrásnější hrad jsme propásli. Dorazili jsme hodinu po zavíračce, tak jsme alespoň vyskočili na lavičku a dívali se z dálky přes kanál a přes branku dovnitř. Vypadali jsme u toho jako děti, které koukají za zdí na cirkusové představení a nemají na lístek.
Představte si, že i když byl hrad zavřený, tak po nás u brány chtěli 3 eura za parkoviště. Jenomže jsme byli tak rozezleni, že ani kamery nám nevadily, abychom před branou vjeli do protisměru a uháněli jako zločinci do dáli bez zaplacení. (Honza stejně ten den už ukradl dvě hrušky, tak nebylo co ztratit). Ne vždycky kamery fungují jako prostředek sebedisciplinace drahý Foucaulte.

Vylet Zamky Zeist Zuylen Haarzuilens