Cácorky v Amterdamu a první jízda s MHD

Chjooo. Linda mě od rána otravovala. Co že dělám? Co že holky? Co jsme dělaly? Kdy to napíšu na blog? Takže když už jsem u té Lindy, tak si představte, že včera po mě chtěla půjčit na letenku na prosinec do Amstru, asi se chce podívat za klukama:))) (V tenhle moment už vím, že proklíná okamžik, kdy chtěla, abych psala:) No a tak jí říkám: "Podívej se, kolik to stojí celkem, ať se nestane, že ti posílám peníze dvakrát." No a jak myslíte, že to samozřejmě dopadlo... Někdo vás hold nepřekvapí. Měla ke všemu tu odvahu mi napsat, ať jí pošlu ještě stovku. Tentokrát totiž nebyl doma Ondra, jinak by psala jemu:))) Odpoledne, když už konečně odešla se podívat do školy (zjistila totiž, že už začal semestr :), ji téměř okamžitě vystřídal Ondra s tím, kdy bude další blog. No na zabití. Počítám, že se na mě domluvili. Asi mají pocit, že tu umírám nudou... Člověk tu nemůže v klidu pracovat. Doufám, že mi tímto dají aspoň na tři dny pokoj, když už je tak propírám. Teda Linda to odnesla víc no, jenomže pochop, že to, co mi řekne Ondra, je často velmi delikátní a nejde o tom psát. Jediné, co prozradím je, že obdivoval punčochy bývalé paní prezidentové. Ano, Dáši!

A teď k hlavnímu tématu. Přijely mi dvě cácorky na návštěvu. Vlastně přijely dřív než já. Důvěřovala jsem jim natolik, že jsem jim dala klíče od bytu. Sice jsem se trochu bála, když mi nepsaly, ale věřila jsem, že to zvládnou beze mě, neboť jsem je dala na starosti Honzíkovi. Chudák na ně čekal asi dvě hodiny, protože si koupily lístek ze Schipholu do Lelystadu místo do Amsterdamu. Pak je vzal na skleničku do Golema, kde se sešli s naší česko-slovenskou komunitou. Zjistila jsem, že se o ně starali nakonec skoro všichni kluci a víc než rádi:) Když odjížděli, tak chudáci z nich nemohli spustit oči, natož zavřít za nimi dveře a přestat mávat:)

Holky mi dokonce uklidily. Žeňa se tu u červených luceren setkala se svým přítelem, vzali si na noc hotýlek a Barča poslušně doma koukala na filmy. Říkala ale, že poctivě s rukama na peřině:) A protože Ženin přítel Salih je businessman v Ovoci a zelenině, tak to u mě teď vypadá, jak v krámu se zeleninou. Už nevím, co s těmi všemi mandarinkami, kam je strčit. Můžu vyhlásit mandarinkovou válku. Aspoň by na chodbách bylo kromě rozlitého piva, blitků a rozbitého skla konečně něco nového. Nikdy nechtějte žít v puberťákama na koleji.

Do Amsterdamu jsem jela pouhých 14 hodin. Cesta měla trvat původně 17, ale stevardka se mi velice omlouvala, že přijedeme dřív. Ani mě to nepřekvapilo, když skoro všichni vystoupili v Eindhovenu (Ano Ivane, nejenom tvoje město zaslíbené to je). Od Rotterdamu jsme byli v autobuse jen dva blázni, co takhle cestují do města hříchu. A protože jsem byla čerstvá, rozhodla jsem se jít ze Zeeburgu, kde mě vyhodili, pěšky. Věděla jsem přibližně směr a nechtělo se mi porušit rekord, který si držím od léta. Od té doby  totiž, co jsem přijela, jsem nejela ani jednou mhd. Velkou zásluhu na tom má Honzík, ten měl hned pro mě kolo. Jenomže jsem vezla dvě kila špeku a kontaktní grill a další zásadní věci, takže jsem málem zkolabovala. V půlce jsem to chtěla vzdát, ale bohužel jsem spatřila v dáli budovu, která sousedí s kolejemi. Musela jsem ale všemožně obcházet čtvrť kvůli kanálu, který mě dělil od cíle.

Přišla jsem domů na pokraji sil, ale holky mě postavily na nohy. Hlavně jsme před sebou měly Museumnacht. Velkou událost podzimu. I přes mou úžasnou náladu a vyčerpání, jsem je nemohla nechat jít samotné. A nelitovala jsem. Nejdříve jsme spláchli žížeň ve starém baru Wynand Focking, kde nám nalila drink Louise (ségry kamarádka z adm, která tam teď pracuje) a pak jsme se odebrali směr muzea. No muzea, kluci vzali holky na štětky do Red ligthu, tak jsme sice s Martinem kroutili očima, ale nic jiného nám nezbylo, než se podvolit. Já pořád opakovala, tu znám, tu znám, to je stará známá, tahle ztloustla a Martin jen nevěřil svým uším. Řekla jsem mu, jak dlouho mají průměrně jednoho klienta a další zásadní informace ze života štětky. Pak jsem kluky upozornila, že nejsme pořád v muzeu, že tohle je zadarmo a můžeme tam jít vždy, a pokračovali jsme v jízdě.

Stihli jsme za noc kostel Oude kerk, tajný katolický kostel - Ons Lieve Heer op Solder (Náš Pán v podkroví), Scheepvartmuseum (námořní muzeum), loď Amsterdam a Akvárium. Mám po rekordu. Jela jsem poprvé busem. Doprava byla v rámci muzejní noci zadarmo a mě už tak moc bolely nohy, že to bylo otázkou priorit. Andrej prohlásil, že mám sociální fóbii. Se divím, že nešel studovat psychologii.:) Všichni jsme byli po rybičkách úplně hotový kromě Ženi, ta by chodila celou noc a ještě by neměla dost. Ještě že v 02:00 to vše skončilo. A to nás čekala ještě cesta domů. Když jsem viděla, jak holky jedou ve dvou na jednom kole, litovala jsem, že jsem nekoupila ještě jedno. Poslední den jsme si zašly společně na snídani. Holky se tlemily celou dobu po cestě z Prinsengrachtu k van Goghovi, že ty baráky museli prý stavět zhulený, protože jsou všechny úplně nakřivo. Nakonec jsem je musela odevzdat Schipholu, neboť čas se nachýlil, a můj teď také, je noc a ráno brzy do školy.   Dík cácorky!